9. kapitola
9
Vyberu si peníze z bankomatu a uložím je do peněženky. Žádnou velkou částku, nic, co by vzbudilo pozornost. Je mi jasné, že policie může pohyby na mém účtu sledovat, proto vybírám nepravidelně a nikdy ne víc než pět tisíc, zkrátka částky, které bych dokázala snadno obhájit – výdaje na kadeřníka, novou kabelku, šaty, na chod domácnosti… Po pravdě ale všechny peníze na domácnost vybírám z Robertova účtu, k němuž mám přístup i platební kartu, peníze ze svého soukromého účtu si zatím schovávám doma do krabice od bot. Vím, není to zrovna praktické řešení, ale je to začátek mého plánu B. Kdyby se něco zvrtlo a já musela utéct, budu potřebovat hotovost.
Další krok? Zařídit si novou identitu. Ale jak to mám udělat? Nedávno jsem viděla dokument o smrti Martina Luthera Kinga, jehož vrah si obstaral falešný pas velmi jednoduchým způsobem. Našel si muže ve stejném věku a podobného vzhledu, policistu jménem Ramon George Sneyd, kterému následně zavolal, vydávajíc se za úředníka pasového úřadu. A když mu Sneyd potvrdil, že žádný pas nevlastní ani o něj nežádal, měl vyhráno. Teď už jen stačilo koupit si letenku do Londýna. V cestovce mu dokonce řekli, že mu pas zařídí, ani po něm nechtěli předložit žádný doklad totožnosti. Jak snadné!
To by mi ale dneska neprošlo. Pas mi vystaví jen po předložení občanky nebo rodného listu, možná řidičáku, ale rozhodně ne na blind. A kde vzít doklad s cizím jménem? Nejsnazší by zřejmě byl rodný list, protože na něm není fotografie. Mohlo by to ale zase vzbudit podezření. A kdybych řekla, že mi občanku ukradli, nechtěli by vidět nějaký papír od policie, že nelžu?
Doklady jsou jediný zádrhel v mém jinak dokonalém plánu, ale řeším to a věřím, že na něco přijdu. Musím si ale pospíšit, protože policie pořád brousí kolem. Dokonce vyslýchali mého bratra a rodiče! Máma z toho byla celá pryč. A pak mi ještě volala babička, úplně vyplašená, jaký o mě i naše měla strach. Skoro jako by po mně šlo STB.
Uložím peníze do peněženky a vydám se do Adamova ateliéru na naši pravidelnou pracovní schůzku. Těším se, jak mu zase půjčím svůj už napůl popsaný a počmáraný blok, on jím začne listovat, pak se na okamžik začte, aby vzápětí začal pobíhat po místnosti a hledat dotyčné snímky, k nimž texty patří. Sem tam navrhne nějakou úpravu, jako že by rád, aby v textu zazněla nějaká jeho myšlenka, kterou chtěl fotoaparátem zachytit, ale jinak budou padat jen samá slova chvály. Ne že by mi na tom až přehnaně záleželo, ale je příjemné poslouchat, jak někdo pozitivně oceňuje vaši práci. Adamův entusiasmus a energie mě vždycky strhnou, nabíjí mě, inspirují… Děkuji Bohu, že jsem na tu spolupráci kývla.
Když však otevřu dveře a s úsměvem na rtech kolegu pozdravím, odpoví mi jen tak na půl pusy, něco zahuhlá a začne se okázale probírat fotkami na stole.
Tak jo, tohle rozhodně není normální. Něco se muselo stát. Můj úsměv trochu povadne, když odkládám svou červenou koženou bundu na opěradlo židle a pak si začnu rozvazovat šátek, co nosím kolem krku. „Co se stalo? Nějaké problémy s tou knihou?“ napadne mě, protože vím, jak moc mu na tom projektu záleží. Pokud by něco nešlo podle jeho plánů, dokážu si představit, že by to jinak stále dobře naladěného Adama takhle semlelo.
„Všechno je fajn,“ sdělí mi a sjede mě zkoumavým pohledem, aby vzápětí opět sklopil zrak ke snímkům.
„Byla za tebou policie,“ svitne mi.
„To taky,“ přizná.
„Co po tobě chtěli?“
„Nic moc, jen jak dobře se známe, na čem spolu pracujeme, jestli jsem znal toho Lukáše Bílka a jestli jsme spolu o něm někdy mluvili. To je vše,“ oznámí mi a na okamžik se na mě zadívá, aby jeho zrak vzápětí opět sklouzl k fotografiím. Ale ne jen tak ledajakým. Teprve teď si všimnu, že ve středu toho chaosu, přesně v místě, které fixuje očima, leží několik fotek ženy s modrými vlasy. MÝCH fotek!
„A jestli si myslíš, že jsem ho zabila,“ dodám pomalu, přistoupím k němu a položím mu ruku na rameno. „O to jde? Pochybuješ o mně?“
„Bože ne!“ najednou je zase plný energie. Bezmyšlenkovitě mě popadne za ramena, až mě pevnost a naléhavost toho stisku trochu zabolí, ale nijak se neohradím. „Taky jsem jim řekl, že s tím nemáš nic společného. Byl jsem přece za tebou, když tě pustili z nemocnice, viděl jsem, v jakém jsi byla stavu. Na to nezapomenu.“
Tak naléhavě mi hledí do očí, pak zvedne pravou ruku a lehce mi prsty přejede po tváři, jako by se snažil obtáhnout její kontury, aby ji později dokázal správně namalovat. Bříško jeho palce se náhle dotkne mých rtů a on jako by procitl, uvědomí si, co dělá, a ruku rychle stáhne. Pak mě pustí a odvrátí se ode mě. Dokonce o krok ustoupí, jako by sváděl nějaký vnitřní boj.
A nejspíš taky svádí. Sakra, jak jen jsem mohla být tak slepá?! Vždyť jsem to měla celou dobu před očima. A já husa jsem si myslela, že mezi námi jde jen o autorské porozumění, o zvláštní soulad dvou uměleckých duší, o pochopení tak hlubokého a opravdového, jakého se nám od našich příbuzných nedostává. A zatím…
Těžce polknu a pak… „Adame…“
„Před chvílí tu byl Tomáš,“ začne mi překotně líčit, co se stalo. „Pohádali jsme se, div jsem mu jednu nevrazil.“
„Ty?“ podivím se. Adam byl vždy tak klidný a rozvážný. „Proboha proč?“
„Kvůli tobě,“ odvětí a bezmocně rozhodí rukama.
„Kvůli mně?“ nechápu. Proč by se měli kvůli mně hádat?
„Tomáš za mnou přišel,“ začal vysvětlovat Adam, aniž bych ho k tomu musela pobízet, „prý aby mě před tebou varoval. Podle něj se z tebe stala pěkná mrcha. Denisa je prý úplně na nervy, pořád mu brečí do telefonu a prý za to můžeš ty.“
„Aha, Denisa,“ zamumlám si pro sebe. Tak odtud vítr vane. To jsem mohla čekat, že si statečný rytíř Tomáš nenechá nic pro sebe a všechno svému kamarádovi vyžvaní. Obzvlášť když nejspíš tuší, že je do mě Adam zamilovaný. Což mně samotné jaksi ušlo.
„O co sakra šlo s tou Denisou?“ dožaduje se vysvětlení.
„Nechci o tom mluvit,“ odpovím úsečně. Představovala jsem si příjemně strávených pár hodin nad tvůrčí prací a místo toho se dočkám výslechu ohledně Denisy? Ne díky. Úplně mi stačí, když si vzpomenu, jak na mě včera ječela na chodníku před domem. Pfhf. Aspoň budou mít sousedky co vykládat poručíku Skálové, až za nimi zase přijde na kafíčko.
„Nebuď naštvaná, jen se to snažím pochopit!“
„Copak ti Tomáš vše zevrubně nevylíčil?“ zeptám se uštěpačně.
„Mě zajímá tvoje verze.“
Sice nemám kdovíjakou chuť se o tom bavit, ale vzhledem k tomu, že Adam kvůli mně málem zmlátil svého nejlepšího přítele, si to nejspíš slyšet zaslouží. Zhluboka se tedy nadechnu, klesnu na židli, přehodím si pravou nohu přes levou a defenzivně si pažemi obejmu ramena. Tak do toho.
Všechno mu dopodrobna vylíčím. Jak jsem procházela mezi regály v obchodě a hledala potraviny ze svého nákupního seznamu: těstoviny, kuřecí prsa, šest jablek, půlka chleba…
A najednou ji spatřím. Je to určitě ona. Lenka. Vzpomenu si, jak mi Denisa onehdy ukazovala fotku Jendova nového auta, kterou si vystavil na svůj facebookový profil, a na chodníku za vozem tehdy stála přesně tahle štíhlá blondýna, s přísným výrazem ve tváři a vlasy staženými v týle do hustého ohonu. Když jsem se na ni zeptala, Denisa mi pohrdavě oznámila, že jde o Jendovu, brzy již bývalou, manželku.
Jo, jasně, chudák paní nejspíš ani netuší, s jakým obšourníkem ve skutečnosti žije. Byla podobně stará jako já a z množství zdravých potravin, co měla v košíku, se dalo soudit, že je buďto vegetariánka, nebo se zoufale snaží o miminko. Osobně bych vsadila na to druhé.
V tu ránu mnou projede vlna žhavého vzteku na toho zatraceného chlapa, co už nějaké tři roky blbne mojí kamarádce hlavu. Lidové moudro sice říká, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě, někdy se jim ale musí trochu pomoct. Ten člověk by měl dostat za vyučenou.
Pak mě ale napadne jiná věc. Co bych dělala na místě Denisy? Tedy za předpokladu, že by mi došlo, že se nerozvede? Pustila bych ho jen tak k vodě, nebo o něj bojovala? Pokud vím, Lenka děti nemá, kdežto Denisa je momentálně v požehnaném stavu a když jsme si naposledy volaly, stěžovala si, že má Jenda poslední dobou moc práce. Jasně, nejspíš z toho chce vycouvat, hrdina.
Mám jasno. Já bych bojovala o to, co chci. A pokud toho Denisa sama není schopná, musí se někdo chopit zbraní místo nyní. Protože, pokud by se na ni její miláček nakonec přeci jen vykašlal, kdo to bude muset řešit? Kdo bude muset poslouchat hodiny plačtivých litanií o tom, jak byl úžasný a pak zase hned jaký to byl parchant? Kdo bude Denise otírat oči papírovými kapesníčky a plácat ji po ramenou? Samozřejmě že já!
Mám tedy právo se do toho vměšovat. Denisa je moje kamarádka a její dobro mi tedy leží na srdci. Lenka je pro mě cizí ženská, kvůli které si rvát vlasy nebudu. Je tedy rozhodnuto.
„Vy jste Lenka Kabešová?“ zeptám se ženy, co právě zkoumá stádium zralosti manga.
„Ano, my se známe?“ zeptá se mě zaskočeně a přejede mě zkoumavým pohledem. Skoro vidím, jak jí v lebce šrotují kolečka.
„Bohužel ne, ale znám vašeho manžela. Moje kamarádka s ním totiž čeká dítě.“
„Prosím?“ zaraženě zalapá po dechu a chvilku na mě civí, jako by nechápala, co jí vlastně říkám. Zřejmě okamžik trvá, než pomine šok a její mozek tu informaci přechroustá a zpracuje.
„Jak jsem řekla, Denisa čeká s Jendou dítě. Myslím, že je správné, abyste to věděla a mohla se podle toho zařídit. Sbohem.“ dodám, protože přát jí hezký den mi připadá poněkud cynické, a zamířím k pokladně.
„Počkejte, co jste zač? O co vám vlastně jde?! Co mi to tu povídáte?!“ začne za mnou najednou křičet a všichni se po nás začnou otáčet a sledovat, co se děje.
Nesnáším čumily, a tak se snažím milou paní Kabešovou ignorovat, ale ona se nedá. Doběhne za mnou a popadne mě za rameno. „Co mi to tu vykládáte?!“ ječí na mě.
„Nesahejte na mě, ano?“ ohradím se a pokusím se jí vytrhnout.
„Nějaký problém, dámy?“ přistoupí k nám zaměstnanec obchodu.
„Tahleta ženština,“ začne žalovat Kabešová a cloumat se mnou jako s hadrovou panenkou, proti čemuž se opět ohradím a tentokráte se mi povede dostat se z jejího sevření a odstrčit jí ruku, „mi tu vykládá něco o mém muži a nějakém dítěti!“
Výborně, teď už se kolem nás srocuje dav. Chápu, že je rozrušená, ale copak jí nevadí prát špinavé prádlo na veřejnosti? Diskrétnost jí nic neříká? „Nechápu, proč se zlobíte na mě, já s vaším mužem nic nemám,“ prohlásím a ona mi zčistajasna vlepí facku.
Jako vážně?!
Už se do ní chci pustit, když nás od sebe odtrhnou silné paže místního prodavače, pána měřícího metr osmdesát a vážícího aspoň sto kilo, spíš sto dvacet. Se svýma rukama jako lopaty by se určitě skvěle někde v zápasnickém ringu a určitě by si tam vydělal víc než tady doplňováním regálů a markováním zboží. „Dámy, dámy, tohle si vyřešte venku, tady je obchod. Lidi si tu chtějí v klidu nakoupit.“
„To já chtěla také, než mě tahle paní napadla,“ odvětím.
„Tak já tě napadla? To je neskutečný! Co ty seš vůbec za člověka?!“ začne zase hulákat a pokouší se na mě vrhnout. Pánovi dá docela práci ji ode mě udržet v bezpečné vzdálenosti.
„Tak se uklidníme, nebo mám zavolat policii?“ zahromuje už vytočený prodavač. Všimnu si, že jeho kolegyně za kasou, kteráže doposud zaujatě sledovala, vytáhne z kapsy firemní haleny mobil.
Problémy s policií by mi v mé situaci rozhodně neprospěly, a setrvávat déle pod jednou střechou s hysterickou Lenkou Kabešovou by k potížím vedlo zcela určitě.
„Není třeba, já odcházím,“ prohlásím, nechám vozík se zbožím stát uprostřed obchodu a zamířím k východu, dávajíc si pozor, abych šla se vztyčenou hlavou a každému z přihlížejících alespoň letmo pohlédla do očí. Já jsem přece nic neprovedla, proč bych tedy měla klopit oči nebo odsud utíkat jako postřelená srna?
Další výstup na mě čekal poměrně záhy.
Po té nepříjemné epizodě s Lenkou jsem se vydala na nákup jinam. A abych si spravila náladu, zašla jsem si pak ještě do cukrárny na ledovou kávu a kousek kubánského dortu. Ani nevím, kdy jsem tento fantastický zákusek jedla naposledy. Jako malá jsem jej dostávala k narozeninám, ale to už je strašlivě dávno.
Zabořím dezertní vidličku do zákusku. Ozve se to známé tichounké lupnutí, jak kovový nástroj pronikne kvalitní čokoládovou polevou, a poté už jen hladce projede pařížským krémem, kouskem banánu a vlahým nadýchaným piškotem. Sladká chuť mi exploduje v ústech a já na vteřinu slastně zavřu oči. Vybaví se mi příjemné vzpomínky na dětství. Na dort se zářícími svíčkami, kruh příbuzných, který se postup času povážlivě ztenčil, jak nejstarší členové rodiny postupně opouštěli tento svět. Vždy jsem byla nastrojená jako princezna a nemohla se dočkat, až budu moc otevřít všechny ty krásně zabalené balíčky a následně si pohrát s novými hračkami a vyzkoušet si nové šatičky. Ach ta kouzelná bezstarostnost dětství! Škoda, že zmizí stejně náhle a nečekaně, jako když průvan sfoukne svíčky na narozeninovém dortu.
Několik z ostatních hostů podniku po mně po očku pokukuje. Zřejmě se v duchu ptají, co tu dělám tak sama? Čeká tu snad na někoho? A na koho? Na kamarádku? Přítele? Je snad těhotná a přepadla ji neočekávaná touha po sladkém?
Zvláštní. Když přijde chlap do hospody sám, je to v pořádku, ale pokud přijde do restaurace či kavárny samotná žena, hned vypadá jako chudinka. A pokud má nedej bože pár kilo nadváhy, hrozí, že se stane terčem posměchu. Jak je možné, že v demokratickém státě v 21. století považuje společnost samotnou ženu v kavárně za něco nepatřičného? Mnoho žen by tudíž do cukrárny samo nešlo, snad jen tehdy, kdyby si šly vyzvednout krabici s objednanými zákusky pro domácí oslavu. Mně je naštěstí úplně jedno, co si o mně kdo myslí, a tak si vychutnám dort bez nepříjemných myšlenek a pocitů, že mě někdo sleduje a hodnotí.
Když opustím příjemný podnik, ovine mě svou mrazivou náručí venkovní chlad, neodbytná připomínka blížícího se adventu. Utáhnu si kolem krku růžový šál, který jsem si uvnitř přirozeně sundala, a zamířím pomalou procházkou domů.
Hned jak zahnu do své ulice, neomylně poznám Denisino limetkově zelené auto parkující před mým domem. Á, zdá se, že už si Jeníček na mě stěžoval. To tedy byla rychlost!
Nasadím milý úsměv, jak se k ní blížím, ona se však vůbec mile netváří. „Ahoj, Deni,“ zavolám na ni, když už nás dělí jen pár metrů.
„Tobě snad do prdele totálně hráblo!“ vykřikne na mě bez pozdravu.
Dojdu v klidu až ke své brance, postavím nákupní tašku na zem a pak se napřímím a pohlédnu jí přímo do očí. „Proč myslíš?“
Na okamžik se zarazí, ale pak se rozjede znovu na plný plyn: „No to je nádhera. Tak ty jako nevíš, jo?! Cos to nakecala Lence za kraviny?!“
„Já?“ podivím se. „Já jí jen řekla pravdu. Někdo jí musel říct, že její manžel čeká dítě s jinou.“
„A to mi říkáš jenom tak? Myslela jsem, že jsi moje kamarádka? Jak jsi mi to mohla udělat?!“
Začínám toho mít tak akorát dost. „Tak koukej, Deniso, právě proto, že jsem tvoje kamarádka a záleží mi na tobě, jsem s tím musela něco udělat. Už roky se koukám na to, jak s tebou ten tvůj Jenda zametá a fakt nemůžu za to, že jsi jediná, komu ještě nedošlo, že se ten prevít nikdy nerozvede. Miluješ ho? Chceš ho pro sebe? Prosím. Teď ho třeba Lenka vyhodí a bude konečně jenom tvůj. To jsi přece vždycky chtěla, ne?“
Nechápavě na mě zírá. „Ty fakt nejsi normální,“ zavrtí hlavou. „On by se rozvedl, už měl vše naplánované a teď dostala Lenka hysterický záchvat a vyhrožuje mu vším možným! A všechno je tvoje vina! Jak sis mohla dovolit plést se mi do života?!“
„Jo tak on by se rozvedl… Jistě. A kdy? Až se ti to narodí? Nebo až vaše dítě půjde poprvé do školy? Možná že až mu bude osmnáct, to by mohl stihnout, co říkáš?“
Denisa mi bez sebe vzteky vlepí facku na tvář. „To je od tebe fakt hnusný!“
„Jo, pravda někdy bolí, co?“ zavrčím na ni.
„To nemá cenu. Evidentně ti haraší ve věži,“ prohlásí nakvašeně a obrátí se ke svému autu. Evidentně se chystá odjet.
„Víš co, fakt nechápu, proč se zlobíš. Měla bys mi být vděčná,“ upozorním ji ukřivděně. Vždyť jsem jí právě prokázala obrovskou službu.
„Tak vděčná?!“ prudce se ke mně otočí čelem. „Chachá! A za co? Za to, žes mi právě zničila život?!“
„Možná budeš mluvit jinak, až se uklidníš a konečně se podíváš realitě do tváře.“
„Spolu jsme skončily, je ti to jasný?“ zaječí na mě. „Už tě nikdy nechci vidět, ty šílená krávo!“ S těmi slovy naskočí za volant svého vozu, práskne za sebou dveřmi a sešlápne pedály s takovou vervou, že doslova vystřelí z místa. Gumy na asfaltu na protest zaskřípají, ale to je tak všechno, na co se zmůžou. O vteřinu později už zelená oktávka mizí za rohem.
Rychle zhodnotím své pocity z této rozepře a shledám, že mě ztráta kamarádky nijak zvlášť netíží. Použít na tuto situaci známé rčení: „Pro dobrotu na žebrotu.“ se tedy nezdá být úplně na místě.
Zvednu zase svůj nákup, a když za sebou zavírám branku, se širokým úsměvem zamávám sousedce bydlící o dva domy dál přes ulici, která v tomhle chladném počasí vyšla ven jen v triku a teplácích, aby jí z nečekaného divadlo neuniklo ani slovíčko. „Dobrý den, paní Vávrová!“
