1. kapitola
1
Tak tady mě máte. Jmenuji se Kateřina Stránská, je mi 28 let a žiji v jižních Čechách, v překrásném kraji lesů a rybníků. Jsem pět let vdaná a pracuji v místním časopise. Jsem zkrátka normální ženská, tak obyčejná, že kdybyste mě potkali na ulici, téměř si mě ani nevšimnete, jelikož na mně není vůbec nic zvláštního. Ale já jsem svým způsobem zvláštní. Každý je.
„Už zas se hádají,“ poznamenal znechuceně můj manžel Robert a zamračil se na svou kávu.
„Hm,“ vydechla jsem. Děje se to skoro denně, což je otravné, ale také to láme srdce. Mám o Zuzanu, naši sousedku, strach. Její manžel Lukáš, hrubý a agresivní člověk, mi nahání husí kůži.
„Někdo by s tím měl něco udělat,“ řekl Robert a vstal od stolu.
„Samozřejmě, že by měl, ale kdo? Policie nic nezmůže, dokud na něj nepodá trestní oznámení.“
„Já ji fakt nechápu,“ zavrtí hlavou. „Musí být blázen, když s ním zůstává.“
„Možná je příliš těžké odejít,“ zašeptala jsem v odpověď.
„V dnešní době?“ povytáhl pochybovačně obočí. „Možná před třiceti lety, ale ne dneska.“
„Nejde jen o právní a společenskou otázku,“ zaprotestovala jsem.
„Musím jít do práce,“ ukončí Robert naši konverzaci. „Je to jejich problém, ne náš, a my ho za ně nevyřešíme, takže nemá smysl o tom mluvit.“ Políbil mě na tvář a odešel. Ale já si nemyslím, že by takové rozebírání nemělo smysl. O tomto problému by se mělo mluvit hlasitě a veřejně, snad by to ženám pomohlo uvědomit si, že nemusejí trpět.
Sklidila jsem ze stolu, vzala si kabelku a také zamířila do práce. Normálně bych jela městskou, ale mám ještě dost času, venku je hezky a navíc si potřebuji trochu vyčistit hlavu, a tak jsem se rozhodla jít pěšky. Po dvou minutách chůze v příjemném stínu stromů se vynořím na Husově třídě a na mé smysly okamžitě zaútočí hluk desítek aut trousících se oběma směry do práce či školy, barevné reklamy na billboardech a pach zvěřince cirkusu, který se včera usídlil na prostranství za normálních okolností sloužícím jako parkoviště. Z mocného řevu lva – možná je hladový – mi zvoní v uších ještě dalších 500 metrů. Přes most jsem se dostala k budovám Obchodní akademie a za nimi konečně do vlídné zeleně městského parku. Když jsem na střední měla volné hodiny, chodila jsem si sem číst.
Přešla jsem lávku přes řeku a dostala se tak do centra města, kde jsem se propletla labyrintem ulic plných restaurací a barů, především však výloh obchodů s nejrůznějším zbožím, s oblečením a šperky, knihami, květinami, sýry, potravinami, dárkovými předměty i nádobím a konečně se ocitla v Hroznové ulici, kde sídlí naše redakce. Jedná se o výrazný dům s fasádou v odstínech žluté a šedé s patry vystupujícími oproti přízemí do ulice. Protože se o stavbu dělí hned několik firem, nevejdu do vchodu v loubí, ale vkročím do dvora, z kabelky vytáhnu klíče a odemknu si vchod.
Redakce časopisu Belladonna sídlí v prvním patře, nad námi pak funguje jazyková škola. Škoda, že jen málo lidí si uvědomuje dvojsmyslnost názvu našeho týdeníku, říkám si, když mířím ke svému stolu, abych si odložila kabelku, než začne porada. Slovo „Belladonna“ pochází totiž z italské fráze bella donna, což v překladu znamená „nádherná žena“. V botanice ale belladonna označuje jedovatý rulík zlomocný, který si kdysi ony dámy vtíraly do očí, aby se jim rozšířily zorničky, což bylo tehdy považováno za obzvlášť přitažlivé, přestože to zhoršovalo zrak a hrozila jim dokonce otrava. Trochu zvláštní název pro časopis o umění, módě a životním stylu, nemyslíte?
„Ahoj,“ pozdravím radostně osazenstvo v kanceláři našeho šéfredaktora Martina Koláře a usadím se na své místo. Rychlým pohledem zjistím, že nejsem poslední, ještě chybí Adéla Pánková, jako obvykle.
„Ahojky! Jé, pardon, zase jsem trčela v zácpě,“ omlouvala se Adéla, když o pět minut později dorazila a zabrala si poslední volnou židli.
„Takže, když už jsme všichni, můžeme začít,“ prohodil mrzutě Martin a šlehl zamračeným pohledem po Adéle, která si právě kontrolovala v kapesním zrcátku, jestli jí ten spěch nezničil účes a make-up. „Takže, co módní trendy, Adélo?“
Ta rychle sklapne zrcátko a všechny nás oblaží zářivým úsměvem. „Září bude ve znamení sytých barevných tónů a zemitých odstínů, vedou hlavně hnědá, oranžová a rudá. Třeba takováhle karmínově zbarvená halenka je jasně in,“ vykládala a významně nám přitom popisovala své kousky oblečení, jako bychom byli všichni barvoslepí a úplně tupí. „A skvěle se hodí třeba k džínám,“ vysvětlovala a při tom vstala, aby se nám předvedla. „To je takový ležérní styl. Do společnosti ji můžeme hladce doplnit třeba černou sukní, maximálně do poloviny lýtek. A nějaký výrazný páseček by...“
„To si schovej do své rubriky, prosím,“ zastavil ji Martin. „Pamatuješ, že jsem od tebe chtěl recenzi nějakého zkrášlovacího podniku?“
„Jasně, domluvila jsem se se svou kosmetičkou, že s ní udělám rozhovor.“
„To není recenze, ale budiž. Ve středu to chci mít na stole, aby se to stihlo případně ještě upravit.“
„Jasně, šéfe,“ prohodila a spiklenecky na něj mrkla. A my všichni se jako obvykle tváříme, že jsme si vůbec ničeho nevšimli. Už přes rok totiž předstíráme, že vůbec netušíme, že ti dva spolu mají poměr. Osobně nechápu, co na ní Martin vidí. Adéla je sice vážně krásná ženská, ale v hlavě toho kromě módy moc nemá. A Martin je navíc ženatý se sympatickou právničkou Alenou, kterou sice znám jen z několika firemních akcí, ale vždy na mě působila velmi mile a především inteligentně.
„Katko,“ obrátí se pro změnu na mě, „co plánuješ pro tento týden?“
„Chtěla bych napsat recenzi na nový román Nory Robertsové,“ odvětím pohotově. „A na čtvrtek mám lístky na Čarostřelce, mohla bych o tom napsat do příštího čísla,“ navrhnu.
„Dobře,“ odkývne mi to. „A samozřejmě...“
„Seznam knih, které v nejbližších dnech vyjdou, o čem jsou a kterou si koupit,“ doplním za něj. Vážně nepotřebuju radit, jak zpracovat rubriku, kterou tvořím už dva roky.
„Jak dopadl včerejší veganský piknik?“ přesune svou pozornost na nejstarší členku naší redakce, třiačtyřicetiletou Martu Krátkou.
„Některá jídla byla překvapivě chutná. Promluvila jsem si i s několika vegany a vegetariány a Adam to celé nafotil.“
„Bezva. Do příštího čísla bych ale chtěl ovocné saláty a taky nějaké maso, třeba ryby.“
„Něco vyberu,“ přikývne a zapíše si poznámku.
„Petře?“ obrátí se Martin na posledního z redaktorů a zároveň sportovního komentátora Petra Linharta.
„Pracuji na reportáži o minulý týden proběhnuvším festivalu Město lidem, lidé městu, takové ohlédnutí, pár vět od organizátorů a návštěvníků. A pokud bys mi schválil článek o nové posile našeho hokejového týmu...“
„No, já nevím. Kupují si nás především ženy a pro ty není hokej dvakrát atraktivní,“ opáčil pochybovačně Martin.
„Ale pohledný sportovec na obálce by pro ně atraktivní být mohl,“ nevzdával se Petr.
„No dobrá. Tak to napiš a já na to mrknu,“ rezignoval nakonec. „Ale nic neslibuju,“ upozornil ještě důrazně svého podřízeného.
„Jasně, šéfe, nebudeš litovat,“ sliboval Petr, nadšený, že pro jednou může napsat něco o svém milovaném hokeji a ne jen o dětských hřištích, lanovém parku a lezeckých stěnách, které obvykle plní naši „sportovní“ rubriku.
„Takže to bychom měli. Jak jistě tušíte, já se chystám psát o připravované výstavě Marcela Duchampa v Alšově galerii. Její otevření se rychle blíží, tak jsem se domluvil s kurátorem na komentované prohlídce. Hodí se ti to zítra kolem páté?“ obrátil se na našeho fotografa Adama Velímského.
Ten po chvíli přemýšlení přikývl: „Jo, to bych mohl. Sejdeme se tam, nebo pojedeme spolu?“
„Vyzvednu tě v ateliéru.“
„A se kterou osobností uděláš interview tentokrát?“ zajímá mě. Když už se bavíme o náplni příštího čísla, chci vědět všechno.
„S fotografkou Alžbětou Kočvarovou,“ odpoví mi. „A nyní, pokud už nic nemáte...“ blahosklonně rozhodil rukama a my se začali zvedat a husím pochodem opouštět jeho kancelář.
V prostorné místnosti máme sice každý svůj stůl, ale moc času tu netrávíme. Články můžeme psát bez problémů doma na notebooku, ale pokud bychom snad z nějakého důvodu neměli doma klid na práci, můžeme se uchýlit sem. V redakci se většinou scházíme jen na hlavní poradu v pondělí ráno, kde probereme koncepci a obsah nového čísla. Dále pak ve čtvrtek odpoledne, kdy se Martin vyjádří ke konceptům článků, co mu máme zaslat do středeční půlnoci, řekne nám, co předělat apod. Vše musí být hotovo v pátek večer, a to i s korekturou, v sobotu to Adam, který, kromě toho, že je skvělý fotograf, ovládá i grafiku, všechno naláme. V neděli to jde do tisku, aby si v pondělí ráno mohli čtenáři nejnovější číslo koupit v trafice.
Moje práce sice vypadá jednoduše, jelikož každá recenze zabírá jen jednu stranu, ale zkuste si každý týden přečíst jednu knihu, navíc občas takovou, která vás vůbec nebaví, napsat o ní hodnotící text a mimo to ještě sledovat, co kdy kde vychází, sledovat nové divadelní hry a filmy, o nichž také někdy píšu, a navíc ještě vařit, uklízet, prát, žehlit, zahradničit... Občas mám své práce až po krk, ale jindy ji zase miluju, jinak bych ji nemohla dělat.
Vezmu si kabelku, hlasitě všem popřeji pěkný den a zamířím domů k rozečtenému románu. U vchodových dveří mě dohonil Adam, jenž za mnou seběhl ze schodů. „Nechceš zajít na kafe?“ ptá se mě.
„Ne, díky, už jsem měla jedno doma a to mi bohatě stačí.“
„Tak třeba na čaj?“ navrhne.
Krátce se zamračím, uvažujíc, proč mě někam zve. Jsme kolegové a přátelé, to jistě, ale ještě nikdy mě nikam nepozval. Navíc ví, že jsem vdaná, takže nechápu... „Tak jo, proč ne,“ pokrčím rameny a vyjdu na dvorek. Pokud s ním nepůjdu, nedozvím se, co mi chce.
Vejdeme do nedaleké kavárny Harmonia, kde se posadíme k jednomu ze stolů u velkých oken směrem na ulici, odkud můžeme pozorovat dění venku. Oproti ostatním stolům v podniku nejsou stolky u okna doplněny židlemi, nýbrž měkkými polstrovanými sedačkami. Od sympatického číšníka jsem si objednala zázvorovou limonádu, Adam si dal kávu a navíc nám ještě objednal sachr. Takhle po ránu jsme tu skoro jediní hosté, jen v rohu na druhém konci místnosti sedí dvě starší dámy a povídají si nad kafíčkem.
„Tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ začnu hned, nerada totiž chodím kolem horké kaše.
„Rád bych s tebou probral takový svůj nápad. Popíšu ti, o co se snažím, a ty mi prosím řekni, co si o tom myslíš.“
„Dobře,“ souhlasím a jsem čím dál zvědavější.
„Říkal jsem si, že bych mohl sestavit takovou fotoknihu, ale neměly by to být jen samotné fotky, rád bych, aby lidé znali i příběh, který je za nimi. Říkal jsem si, že by nebylo špatné doplnit ty výjevy texty, básněmi a tak podobně. Vím, že to není nic extra novátorského, ale i přesto. Nikdy jsem nic takového nedělal, tak by mě zajímal tvůj názor.“
„Jsem snad expert na fotoknihy?“ podivím se. „Možná by ses měl poradit s někým, kdo tomu víc rozumí.“
„Jsi nejsečtělejší člověk, jakého znám,“ namítne. „Jen mi řekni, jak ti to přijde. Jestli si myslíš, že je to blbost, nebudu se zlobit. Aspoň nebudu plýtvat časem na zbytečnou práci.“
Páni, jsem ohromená. Netušila jsem, že můj názor má pro něj takovou váhu. Pravda, čtu hodně a ráda, ale to, že píši recenze na knihy různých žánrů, ještě neznamená, že jsem ta nejpovolanější osoba pro rady ohledně koncepce uměleckého díla. „Po pravdě, připadá mi to jako dobrý nápad. Na škole jsem se s jednou podobně koncipovanou knihou seznámila. Jak se jen jmenovala?“ pokouším se vybavit si dávno zasuté vzpomínky na titul, kterým jsem jednou o semináři jen zběžně a bez většího zájmu listovala. „Bylo to nějak jako... počkat... hmm...“
„Nevadí,“ usměje se na mě.
„Vydrž, už to skoro mám,“ požádám ho, aby mě nechal ještě chvíli přemýšlet. Vybavuji si černobílou fotografii ženy u nějakého pomníku, na kterou nás profesor zvlášť upozorňoval. Pod ní byl text říkající něco o tom, že ta žena ztratila za druhé světové války celou rodinu a nejspíš se z toho pomátla, protože na pomníku hledala mezi mrtvými i své vlastní jméno. Ano, tak nějak to bylo. Určitě. Černá, černá... „Černá bedýnka od Ludvíka Aškenazyho,“ prohlásím vítězoslavně.
„Super,“ zajásá. „Podívám se na to, abych získal nějakou inspiraci.“
„Fajn, a kvůli tomu jsi mě zval na kafe? Mohl ses mě zeptat v redakci nebo mi poslat mail.“
„Nechtěl jsem to řešit před ostatními, nerad mluvím o svých projektech, dokud nejsou hotové.“
„Se mnou ale právě o jednom mluvíš,“ namítnu.
„No, popravdě jsem doufal, že když se ti to bude líbit, mohla bys mi s tím pomáhat.“
„Jak konkrétně?“ zamračím se. Vím totiž, že občas fotí akty a já se jeho modelkou rozhodně stát nehodlám. Ani oblečená a už vůbec ne nahá.
„Já jsem na texty nikdy moc nebyl,“ přizná s chlapeckým nervózním úsměvem a prohrábne si rukou vlasy. „A ty píšeš pěkně a fakt se v literatuře vyznáš.“
Znovu páni. No fíha! „Adame, jsem...“ rukou naznačím uvozovky „,redaktorkou‘ víkendového časopisu o kultuře v Budějovicích a okolí, nejsem básník nebo filozof. Moje texty by nikoho nezajímaly.“
„Mýlíš se. Moje známá dělá v knihkupectví a můžu ti říct, že zákazníci se jí často ptají na knihy, které doporučuješ. Spousta lidí věří tvému názoru a zajímá je, co si myslíš. A navíc máš umělecké cítění, to je poznat.“
To se tak hezky poslouchá! „I kdyby to byla pravda, pořád si nemyslím, že jsem pro to vhodnou osobou. Tvá nabídka mi vážně lichotí, ale...“
„Ne,“ utne mě a hbitým pohybem mi položí prst na ústa, což mě úplně vyvede z míry, takže najednou vůbec netuším, co jsem chtěla říct. Je to jen prosté gesto, ale jako by mezi námi prolomilo nějakou hranici, o které jsem dříve netušila, že tu je. „Zatím nic neříkej. Podívám se na tu knihu, promyslím si vlastní koncepci a teprve pak mi řekneš, jestli se na tom chceš podílet, nebo ne. Budu tvou odpověď respektovat, jen chci, abys přesně věděla, o co mi jde, než mě odmítneš. Navíc, někdo mi říkal, že nikdy nevíš, na co máš talent, dokud to nezkusíš.“
Donutím se přikývnout a on stáhne ruku, vděčně se na mě usměje a pustí se do svého dortu. Ani si nepamatuji, kdy nám číšník přinesl objednané pochutiny. Momentálně jsem ale příliš roztěkaná na to, abych byla schopna pozřít sousto, a tak se dlouze zadívám ven, kde zatím začalo slabě pršet. Pár osamělých kapek stéká i po okenním skle a já sleduji jejich dráhu, snažíc se přitom uklidnit svou mysl a odvést ji někam daleko od toho lehkého dotyku, jejž stále ještě cítím na svých rtech, přemáhajíc nevysvětlitelnou touhu si je olíznout.
Tohle je přece směšné. Jsem vdaná žena, proboha! Ne nějaká puberťačka na prvním rande, navíc vůbec nejsem na rande! Jedná se pouze o pracovní schůzku. Tak proč se hergot cítím tak provinile?
Když za nás Adam o půl hodiny později zaplatil útratu, což si za žádnou cenu nedal vymluvit, rozešli jsme se. On se vydal pravděpodobně do svého ateliéru, zatímco já zamířila domů s hlavou plnou podivných myšlenek. Vážně po mně Adam chce, abych mu otextovala jeho knihu? Dokázala bych vůbec psát umělecké texty? Ano, píšu ráda, kdysi jsem možná chvilku snila o kariéře spisovatelky, ale to mi bylo třináct a psala jsem o zvířatech a přátelství a princi na bílém koni v podobě neskutečně úžasného kluka, za kterého jsem se toužila vdát. Byly to ubohé výlevy, které skončily bůhvíkde, doufám, že v koši, protože kdyby je někdo našel, asi bych se propadla hanbou. Kdepak já a spisovatelka, úplně mi stačí recenzovat cizí díla, děkuji pěkně.
Odemknu si branku a jak se tak dívám po své skromné, avšak pečlivě upravené předzahrádce, rozhodnu se, že bych si, jen tak pro radost, mohla natrhat pár květin do vázy. Pro koho je tu vlastně pěstuji, když ne pro své potěšení? Chviličku váhám a nakonec padne los na křehkou krásu a jednoduchost svíčkovce. Utrhnu pár bělostných kvítků, k nimž z rozmaru přidám i pár dlouhých jasně zelených listů dávno již odkvetlých konvalinek, aby vázička nepůsobila tak prázdně, a doplním je i dvěma stonky s jedovatými červenými kuličkami, které kytici projasní svým veselým odstínem.
„Ahoj Katko,“ pozdraví mě Zuzana a mně na okamžik poskočí srdce leknutím. Vůbec jsem ji neslyšela přijít!
„Ahoj,“ nasadím přátelský úsměv, který mi ovšem rychle začne mrznout na rtech, když jí při vybírání schránky po nose trochu sklouznou tmavé brýle a odhalí ošklivou podlitinu kolem pravého oka. „Panebože, co se ti stalo?“ vydechnu, než se stačím zarazit. Vím, že o tom nechce mluvit a jakmile někdo jen naznačí, že u ní doma není vše v pořádku, začne se takovému člověku vyhýbat, a to já nechci. Kdyby si to někdy rozmyslela, až jí dojde, že potřebuje pomoc, chci tady pro ni být.
Leknutím sebou škubne a vzápětí se celá napne a ostražitě vyrukuje s předem připravenou historkou: „Ale, jsem tak nešikovná. Ráno jsem smažila vajíčka, upadla mi na zem skořápka, já se pro ni sehnula a praštila jsem se o pootevřená dvířka skříňky.“
To už mohla rovnou vyrukovat s tou otřepanou lží, že spadla se schodů. „Jo, dvířka jsou prevít, taky už se mi to stalo,“ pokusím se v zájmu přátelské solidarity předstírat, že jí věřím.
„Kuchyně je rizikové prostředí,“ pokusí se o úsměv a rychle zamíří s obálkami v ruce domů.
„Tak mě napadalo,“ zavolám za ní z náhlého popudu, „nechtěli byste s Lukášem přijít v sobotu na večeři? Už dlouho jsme společně nic nepodnikli.“ Pravda, ze začátku, když se sem krátce po svatbě přistěhovali, jsme se docela spřátelili a často se scházeli, ale pak začal mít Lukáš problémy v práci a vylívat si to na své choti a naše přátelské vztahy jaksi zamrzly.
„No..., já nevím...“ přemýšlí a jako vyplašená laň těká očima kolem, hledajíc únikovou cestu do bezpečí.
„Je to jen návrh,“ zařadím zpátečku, aby si nemyslela, že ji do něčeho nutím. „Jen jsem si myslela, že by to bylo hezké.“
„Zeptám se Lukáše a dám ti vědět, ano?“ vyrazí ze sebe rychle a zmizí v domě, než stihnu říci cokoli dalšího.
Je to tak strašně smutné, říkám si, když aranžuji květiny do vázy. Někdo by s tím měl něco udělat, zní mi v hlavě Robertova ranní slova. Někdo by s tím měl něco udělat.
Jenže kdo?