CultureCat

Adam na mě chvíli mlčky hledí a já, přestože se opravdu snažím, nevidím v jeho tváři ani náznak pohoršení. „Asi jsem to vážně přehnala,“ uznám na oko, ačkoliv jsem vnitřně pevně přesvědčená o tom, že jsem neudělala nic, za co bych se měla stydět.

„Myslela jsi to dobře,“ řekne zamyšleně.

„To jo, ale nejspíš jsem se do toho vážně neměla plést. Prostě jsem se už jen nedokázala dívat na to, jak z ní ten její dělá idiota.“

„Neříkám, že bych udělal to samé, ale chtěla jsi pomoct kamarádce. Jsi moc hodná.“

„Myslíš?“ zeptám se.

„Jsem si tím jistý,“ odvětí, natáhne ruku a svou horkou dlaní zakryje hřbet mé ruky, volně položené na stole. Pohlédnu mu do očí a vidím v nich vše, o čem se píše v knížkách: tajuplnou záři tisíce nevyslovených příslibů. Každé holce by se pod takovým pohledem rozklepala kolena a ani já nejsem výjimkou.

„Adame…“

Jemně mi otočí ruku, palcem mi pohladí dlaň a naše prsty se následně propletou. Dech se mi zadrhne v hrdle. Je to tak intenzivní! Podobné scény, kdy jen pouhé spojení rukou působí tak neuvěřitelně sexy a hříšně, jsem dosud znala jen z klasických broadwayských muzikálů a filmů podle Jane Austenové. Vážně to ale můžu prožívat v realitě?

A najednou stojí přede mnou. Tak neuvěřitelně blízko. Dýchá zrychleně a v jeho pohledu žhne safírový plamen. Hlavou mi bleskne něco o tom, že modrý plamen vyzařuje více tepla než červený. A pak už nemyslím vůbec na nic, protože se ke mně skloní, aby mě políbil. Pár centimetrů nad mými rty se ale zarazí, jako by sbíral poslední zbytky příčetnosti a poskytoval mi poslední šanci uniknout, vytrhnout se mu a utéct odsud pryč. Což bych také měla udělat, protože jsem přece vdaná, že ano. Jenomže já utéct nechci. Namísto toho se vytáhnu na špičky a sama překonám tu kratičkou vzdálenost mezi námi.

Naše rty se konečně spojí. Nejprve jen lehce, váhavě, jako když pestrobarevný motýl opatrně přistane na květině. Ovinu mu ruku kolem krku a on mě jednou paží pevně přitiskne k sobě. Jeho druhá dlaň pustí tu mou, aby se vzápětí zapletla do mých vlasů. Náš polibek se prohloubí, naplněn veškerou dlouho potlačovanou vášní. Je horký jako sopka a zároveň sladký a opojný jako kvalitní portské.

Dlaň ruky, ještě před okamžikem spojené s jeho, mu lehce položím na hruď, ne však proto, že bych jej chtěla od sebe odstrčit. Nikoli. Má ruka spočívá nad jeho tlukoucím srdcem a já tak naplno vnímám jeho zrychlený tep, který se k mému údivu téměř synchronizuje s mým, a běží tak spolu oba unisono.

Bože, co to dělám? Tohle přece nejsem já, nebo ano?

„Katko…“ vydechne Adam, když se naše rty na vteřinu oddělí, abychom oba mohli doplnit zásoby kyslíku.

„Adame…“ odvětím celá zardělá a pohledem vyhledám jeho oči. Září jako dva reflektory, vidím v nich touhu, něhu, obdiv a zároveň také strach a pochybnosti. „Já vím,“ špitnu, doufajíc, že mě pochopí. Že mu dojde, že chápu, jak se cítí, a že sama cítím to samé.

Znovu mě políbí a tentokrát mnohem důrazněji. Přitáhne si mě těsně k sobě a já se k němu ochotně přilnu. Mezi námi nezbýval prakticky žádný volný prostor, a přesto se mi ho zdálo až příliš. Naše šaty, dokonce i naše holá kůže náhle představovala obrovskou překážku. Chtěla jsem mu být co nejblíže, úplně s ním splynout a rozpustit se v jeho náruči. Popadla jsem rukama lem jeho svetru a začala mu ho vytahovat výš. Adam mi s tím pomohl, přerušil náš polibek a sám si přetáhl svetr přes hlavu a odhodil ho někam do kouta, zatímco já si začala roztřesenými prsty rozepínat knoflíčky halenky.

Chytil mě za ruce a mírně zavrtěl hlavou, pak ústy znovu našel mé rty a sám se pustil do boje s knoflíky. Postupoval ale mučivě pomalu, od pasu nahoru zvolna odhaloval další a další centimetry mé holé kůže. Ve chvíli, kdy konečně rozepnul poslední a pomalu začal odtahovat obě poloviny růžové látky od sebe, zatajil vzrušením dech. „Jsi nádherná,“ zašeptal a stáhl mi hebkou látku z ramen. Sám ze sebe rychle serval košili a pak se znovu vrátil ke zkoumání mého těla. Rukama mi přejížděl po bocích a rty zatím putoval od mých úst přes bradu a krk až po klíční kosti.

Poté lehce a téměř váhavě přejel prsty přes bělostnou krajku vrcholu košíčků mé podprsenky, skoro jakoby nemohl uvěřit, že se to vážně děje. Já zatím zvedla ruce a fascinovaně jsem přejížděla dlaněmi po jeho rozložité hrudi, abych vzápětí přešla na široká záda. Prsty jsem obkreslovala pevné svaly rýsující se pod hladkou opálenou pokožkou.

Někde v koutku mysli jsem si uvědomovala, že právě dělám něco šíleného, něco, co bych rozhodně dělat neměla, ale, k čertu, prostě jsem se rozhodla ten hlásek hryzajícího svědomí neposlouchat. Už jsem udělala horší věci, tak co znamená jedna malá nevěra?

Najednou sedím na stole a on mi rozepíná podprsenku. Vzápětí bere má ňadra do svých teplých dlaní, potěžkává je a zkoumá jejich měkkost. Zkušenými prsty mne mé touhou ztvrdlé bradavky, a když jednu z nich vezme do úst, vydám něco mezi přidušeným vzdechem a zakňouráním.

Spíš cítím, než vidím, že se nad mou reakcí blaženě pousmál, nepřestává si však se mnou pohrávat. Pomalu se položím na desku stolu a nohama ho pevně obejmu kolem pasu. Snažím se mu poskytnout co nejvíc prostoru k jeho hrátkám. Na nahá záda se mi lepí lesklé povrchy všude poházených fotografií. Rozpřáhnu ruce a pokusím se ty hory snímků kolem mě někam odstrčit. Připadám si, jako kdybych dělala andělíčka ve sněhové peřince. Uslyším tiché pleskání, jak se fotky jako ranění ptáci snášejí na podlahu.

Adam mě políbí na citlivé místečko na krku a já se okamžitě prohnu v zádech jako luk. Ozve se další šelest, a dokonce snad i tiché zavrzání trhajícího se papíru, ale ani jeden z nás na to nedbá. Vztáhnu ruce, zajedu mu prsty do vlasů a pokusím se přitáhnout si k sobě jeho ústa. Jako ryba na suchu zoufale lapám po dechu i po jeho polibcích. A Adam mi je rád dopřeje.

Vsune mi paže pod záda a zvedne mě k sobě. Já ho instinktivně ještě pevněji sevřu stehny a rukama se ho chytím kolem krku. Na jeho tváři není znát ani špetka námahy, jako bych vůbec nic nevážila. Přenese mě na druhou stranu ateliéru a překvapivě něžně a opatrně mě položí na pohovku. Pustím se ho a nahmatám přezku jeho opasku. Když se mi ji po krátkém zápolení, kdy se líbáme a jsme k sobě přitisknutí tak těsně, že mi skoro nezbývá žádný manévrovací prostor, podaří rozemnout, zajedu mu konečky prstů za horní okraj kalhot a Adam prudce vydechne.

Nadzvedne se a zadívá se na mě, jako by nechápal, co se to právě děje. Trvá to jen vteřinku, než opět hodí rozum za hlavu a vrhne se na moje džíny.

Ještě dlouho mě pak svírá v náručí, hraje si s mými vlasy a líbá mě tu na tvář, tu na rameno… Já nechám oči lehce zavřené a rukou ho nepřítomně hladím po hrudi a pažích. V duchu si přehrávám, co se mezi námi právě odehrálo, a snažím si vybavit, co mi to během toho úžasného sexu vlastně šeptal. Že jsem krásná? Že jsem se mu vždycky líbila? Že mě miluje?

Zatím se vyhýbám tomu, abych pátrala v hlubinách svého srdce, co vlastně k němu cítím já. Je to přátelství? Je to nějaké intelektuální splynutí dvou uměleckých duší? Pouhá erotická přitažlivost? Anebo je v tom něco víc?

Ale vždyť jsem vdaná, opakuji si už posté. Proč si to ale musím stále opakovat? Neměla bych to spíš cítit? Copak jsem s vraždou Lukáše ztratila veškeré morální zábrany? Vždy jsem se totiž považovala za člověka, co by nevěry nebyl schopen, co věnuje své srdce a svou duši, celou svou bytost jen jediné osobě, která je pro něj vším. Že můžu milovat jen jediného člověka – tím myslím partnera, ne příbuzné nebo děti, to jsou zase jiné druhy lásky. Vždy jsem byla romantik a věřila v opravdovou a hlubokou lásku na věky. Nikdy jsem nechápala, jak může někdo s někým žít a zároveň se stýkat i s někým druhým. Vždyť tím svému partnerovi ubližuje! A vzájemné ubližování si přeci nemá nic společného s láskou.

A teď jsem sama provedla tu strašnou věc. Zradu. Bodla jsem Robertovi do srdce dýku a ani jsem nemrkla. Celé naše manželství jsem odhodila a pošlapala jako kus hadru, jako odpad. Co teď budu dělat? Jak jen se mám svému muži podívat do očí?

„Měla bych jít,“ prohlásím tiše a zahledím se Adamovi do tváře, jako bych u něj hledala podporu.

Po obličeji mu na vteřinu přelétne stín, jeho oči na okamžik posmutní, ale pak kývne a pustí mě. „Dobře.“

Dobře? Vážně řekla jen „dobře“? přemítala jsem, zatímco jsem se oblékala a on mě mlčky pozoroval, najednou tak vzdálený. Ale co jsem od něho vlastně čekala? Co jsem si přála, aby řekl? „Promiň, byla to chyba, zapomeneme na to?“ Nebo jsem spíš chtěla slyšet: „Zůstaň.“? Nevím a radši to nechci moc rozebírat. Jeho „dobře“ mě ale trochu namíchlo, přestože k tomu není žádný důvod. To já jsem tady přece vdaná – vida, už zase to potřebuju připomenout – jsem to já, kdo má závazky. On je svobodný a může si dělat, co chce. Nejspíš mi tedy jen dává patřičný prostor, abych se sama rozhodla, co dělat. Chci o tom mluvit? Předstírat, že se nic nestalo? Nebo si naopak začít nějaký poměr? Využívat ho jen na sex nebo opustit manžela a žít s ním? Můj mozek zahltily stovky podobných myšlenek a vířily mi v hlavě jako rojící se včely. Vím, že Adam je slušný chlap a nebude na mě naléhat, poskytne mi potřebný čas a prostor si vše v klidu promyslet, ale momentálně bych si skoro přála, aby takový nebyl. Aby mě buď vyhodil, nebo mě strhl do své náruče a prosil mě, ať neodcházím. Jasně, je to hloupost, ale vážně by mi pomohlo, kdybych pro jednou nemusela všechno řešit já. Proč musí být všechna důležitá rozhodnutí na mně? Opravdu bych ocenila, kdyby tohle dilema někdo rozhodl za mě.

Cítím na sobě Adamův pohled i ve chvíli, kdy už stojím ve dveřích. Nadechuji se k nějakému proslovu. Měla bych přece něco říct. Ale když na to přijde, najednou nemám slov. Nic mě nenapadá. Sakra.

„Uvidíme se v práci,“ prohodím tedy jen rychle přes rameno a zabouchnu za sebou dveře. Po schodech na ulici doslova vyběhnu, jako by mě honil psychopatický vrah se sekerou. Ano, zbaběle utíkám. Teprve až na chodníku, kdy mě na kůži zaštípá studený vzduch a prudký poryv větru, co se zvedl bůhvíkdy, mi doslova vyrve vzduch z plic, zatímco se snažím zhluboka nadechnout, se trochu uklidním. Zapnu si zip bundy až ke krku a upravím si halabala uvázaný šátek, aby pořádně plnil svou funkci. Následně zamířím domů. Pěšky samozřejmě, potřebuji si trochu vyčistit hlavu.

Nejde však jen o to, co jsem provedla. O tu nevěru. Je tu ještě další věc, která mě děsí, a já si ji připouštím jen pomalu a velice neochotně. Vždycky jsem věřila na lásku. Vždycky jsem věřila, že jsem dobrý člověk. Ale platí to ještě? Co mě totiž děsí nejvíc je, že necítím žádnou vinu, žádnou hanbu, výčitky svědomí… Necítím absolutně nic z toho, co bych podle všeho cítit měla. Možná se jen nacházím v jakémsi šoku a všechno to na mě dolehne později.

Možná.

Anebo taky ne.