11. kapitola
Problém s doklady se nakonec vyřešil sám a docela snadno. Skoro jako by šlo o nějaké řízení osudu, jako by mi celý vesmír pomáhal a dával mi najevo, že stojí na mé straně. Neříká se, že náhody neexistují?
Ale pěkně popořádku. V pátek večer mi volala Natálie, jestli bych se u ní mohla o víkendu zastavit. Natálie je moje sestřenice a výborná, možná dokonce nejlepší kamarádka. Je jedináček, ale v dětství jsme spolu trávily tolik času, že jsme skoro jako sestry. To víte, s bratrem jsem si na princezny zkrátka hrát nemohla, a tak jsem zapojila o tři roky mladší sestřenku, která svou starší příbuznou víceméně bez odmlouvání poslouchala. Výhodou také bylo, že jsme bydlely jen pár domů od sebe, a ani teď to nemáme daleko. Já se po svatbě přestěhovala do Budějovic a ona si po škole našla byt ve Vrbném, kdykoli se chceme vidět, stačí tedy jen sednout do MHD a přejet pár zastávek.
Hned druhý den odpoledne jsem se za ní vypravila. Přišlo mi to vhod, jelikož Robert měl volný víkend a já se mu od úletu s Adamem trochu vyhýbám. Kdykoli jsme spolu v jedné místnosti, mám potřebu v sobě řešit, zda mám nějaké výčitky svědomí, proč je nemám, co to znamená, jak na tom jsme, co k němu cítím, co sítím k Adamovi… Je toho prostě hodně, v hlavě mi hučí jak v úlu, takže jsem byla vděčná za jakoukoli příležitost vypadnout.
„Ty jo, pořád si na ty vlasy nemůžu zvyknout,“ přivítá mě Natálie, sama momentálně obarvená na černo. Obě jsme totiž přírodní brunety, odstín něco mezi hodně tmavou blond, takovou tou pochcanou slámou, a nevýraznou hnědou, asi jako kůra ovocných stromů.
„Budu si to muset nechat oživit,“ poznamenám ledabyle, ignorujíc její poznámku. Měla na „zvykání si“ dost času, fotku své nové barvy jsem jí poslala hned po východu z kadeřnictví. „Ale tobě ta černá sedne.“
„Děkuju. Dáš si kafe, čaj, džus…?“
„Jen minerálku, díky.“ Odložím kabát a boty a jdu se posadit na pohovku do obýváku, Natálie zatím zmizí v kuchyni a za minutku přede mě postaví sklenici vody a talíř s několika kousky jablečného štrůdlu. „Dej si, ráno jsem pekla,“ vybídne mě s úsměvem.
Vida, kdy já jsem naposledy pekla? Můj bratr má vaření jako koníčka, já ho zatím beru jako nutné zlo. Uvařit si oběd mi problém nedělá, obzvlášť jde-li o něco rychlejšího, ale do pečení se pouštím zřídka. Možná kdybych měla děti, bylo by to něco jiného, ale Robert na sladké moc není a já si vystačím s občasným zákuskem v kavárně s kamarádkou nebo kusem buchty od mámy, co mi občas pošle po tátovi, jenž dojíždí do města za prací.
„Tak co jsi chtěla probrat?“ zeptám se jí, když se usadí a já pod jejím ostřížím pohledem hned spořádám jeden kousek štrůdlu. Je mi jasné, že budu muset sníst ještě nejmíň dva, než mě pustí domů, a stejně mi nejspíš ještě naloží výslužku. Ona je pečením trochu posedlá, stejně jako můj brácha, a protože to nestíhá sama jíst, obdarovává všechny okolo.
„Víš, jak jsem ti říkala o té stáži ve Vídni?“ zeptá se a nedočkavě poposedne. Je neuvěřitelná, pořád tak plná energie, že se občas divím, jak dokáže v noci spát. Zdá se totiž, že zůstat pět minut v absolutním klidu je pro ni utrpení. Jak vůbec dokázala zvládnout školu, kde musíte celé hodiny sedět a soustředě naslouchat výkladu?
„Jasně, že si to pamatuju,“ ujistím ji rychle. „Takže ti to dali?“
„Joo!“ zavýskne a povyskočí na sedačce, jako by ji do zadku bodla pérka. Zasměji se tomu a srdečně jí poblahopřeju.
„Už se nemůžu dočkat, bude to fakt úžasný! A taková spousta zajímavých lidí!“ brebentí překotně. Natálie pracuje v oblasti cestovního ruchu a specializuje se na česko-rakousko-německé vztahy, jezdí na různé konference, spolupracuje na výrobě propagačních materiálů, překládá… Zkrátka a dobře, vede aktivní život ve všech oblastech.
„Ještě jednou ti moc gratuluji, mám z tebe fakt radost. Vím, jak moc jsi o to stála,“ prohlásím, když mě asi po dvaceti minutách konečně pustí ke slovu. „Ale to není všechno, že ne?“
Natálie totiž není žádná velká tajnůstkářka, takže by mě nezvala jen kvůli tomu, aby se mnou tu stáž oslavila. Jednoduše proto, že by to zkrátka nevydržela, takové novinky obvykle sděluje přes telefon, který musím kvůli jejím hlasitým projevům nadšení držet dál od ucha, aby to moje bubínky přežily ve zdraví. Půjde tedy ještě o něco dalšího.
„Ty mě máš tak přečtenou!“ zasměje se. „A vem‘ si ten štrúdl, copak ti nechutná?“ zabodne do mě vyčítavý pohled.
„Je skvělý,“ odvětím a na důkaz svého tvrzení se pustím do druhého kousku. Ach jo, to bude chtít víc než mou pravidelnou hodinku jógy. „Na jak dlouho to vlastně je?“
„No právě, na půl roku,“ oznámí mi. „A proto bych tě chtěla moc poprosit, aby ses mi tu o to postarala, občas zalila kytky, vyvětrala a tak. Máš to sem blíž než rodiče,“ dodá s omluvným úsměvem.
„Jasný, žádný problém,“ odvětím. „Od čeho jsme sestřenice?“
„A kámošky, na to nezapomínej."
*
Na pondělní poradě jsem se cítila divně. Bála jsem se na Adama vůbec podívat, a když už jsem k němu přeci jen zalétla pohledem, rychle jsem oči zase sklopila, aby se naše pohledy náhodou nestřetly. On evidentně podobný problém neměl, protože mě pohledem přímo skenoval. Doslova fyzicky jsem cítila, jak po mně přejíždí očima, jak se dotýká mé tváře, jíž jsem se snažila schovat v blednoucích modrých pramenech, jak sleduje moje ruce, prsty propletené v klíně, aby se mi nervózně netřásly, moje prsa, jež se mi pod svetrem při každém nadechnutí vzdouvala a s výdechem opět klesala, mé boky, a dokonce i moje nohy v černých kotníkových kozačkách. Kůže mě pod jeho pohledem brněla a hřála. Bylo to zvláštní.
Jakmile jsme skončili, sebrala jsem svoje věci a spěchala pryč, doufajíc, že mu uteču. Bundu jsem si oblíkala při zdolávání schodů a zapínala si ji až u vchodových dveří. I tak ale byla má snaha marná. Uslyšela jsem za sebou dusot něčích kroků. Nebylo nejmenších pochyb, komu patřily. Srdce se mi prudce rozbušilo a já jako králík prchající před sokolem rychle otevřela dveře a skoro vypadla na nádvoří, jak jsem v tom spěchu zapomněla na výškový rozdíl mezi úrovní podlahy v přízemí a okolního terénu.
„Katko, počkej na mě!“ zavolal za mnou, ale já předstírala, že neslyším, a rázovala jsem si to přes dvůr k východu na ulici. Neutíkala jsem však, jen rychle šla, protože úprk by mi přeci jen přišel až příliš dětinský. Ne že by v tom byl až takový rozdíl.
„Tak počkej!“ vyzve mě znovu, a když nereaguju, popadne mě za paži a donutí zastavit. Je zadýchaný ještě víc než já, ale ve tváři se mu značí pevné odhodlání. „Utíkáš přede mnou?“ zeptá se na rovinu.
„Ne,“ odvětím prostě a pokusím se mu vytrhnout. Neúspěšně. Přes jeho rameno si všimnu, že ze dveří právě vychází Adéla s Petrem v družném rozhovoru. Nechci, aby nás spolu takhle viděli a něco si domýšleli. „Promluvíme si jinde, dobře?“ navrhnu Adamovi a upřu na něj prosebný pohled.
„Fajn,“ kývne a pustí mě. Došlo mu, co se děje. Pokud se ho to dotklo, nedává to na sobě znát, za což jsem mu neskonale vděčná. „Půjdeme ke mně?“
„Co do Harmonie?“ navrhnu kavárnu, kde to vlastně celé začalo. I když je to do jeho ateliéru blíž, nehodlám tam teď vstoupit. Bojím se, co by se mohlo stát? Nevím, jen mám pocit, že by to nebylo správné. Ne, dokud si to v sobě všechno nepřeberu a neujasním si, co doopravdy chci.
Adam přikývne a konečně mě pustí. Vykročíme bok po boku a za zády uslyšíme Adélin afektovaný smích. Zřejmě jí Petr pověděl nějakou zábavnou historku.
V kavárně se posadíme k „našemu“ stolu a objednáme si. Já horkou čokoládu, on černý čaj. Sedíme a mlčíme ještě dlouho poté, co nám naše nápoje přistanou na stole.
„Chápu,“ začne konečně tiše a musí se napít, jak má sucho v ústech. Působí najednou tak křehce a nesměle. „Moc dobře vím, že jsi vdaná.“
„To jsem byla i předtím,“ neodpustím si poznámku.
Zkroušeně se na mě podívá a pak znovu zabodne pohled do stolu. „Já vím… jen, že…“ nemůže se vymáčknout. „Hele, je mi jasný, že jsem to celý podělal, jo? Ale nechci o tebe přijít. Teda jako o kolegyni,“ dodá rychle. „Uvědomuju si, že je to pro tebe těžké, ale snad bychom mohli aspoň zůstat přáteli,“ navrhne a vrhne na mě tak smutný pohled, že mám chuť ho obejmout a utěšit.
„Taky o tebe nechci přijít,“ přiznám a jemu se viditelně uleví. „Ale jak si sám řekl, není to pro mě jednoduché. Robert je fajn chlap a já… já jsem si nikdy nemyslela, že bych byla ten typ, co… no prostě… zkrátka, že bych někdy dokázala být někomu nevěrná,“ přiznám, co mi už dlouho leží v hlavě. Mám Adama ráda. A mám ráda i Roberta. Jak můžu milovat dva lidi zároveň? Je to vůbec možné?
Adam kývne na znamení, že rozumí. „Chápu to, vážně. Jsi skvělá ženská…“ pokusí se mě vzít za ruku, ale já ucuknu. Ne, že bych nechtěla, aby mě za tu ruku vzal, ale nechci, aby nás tak někdo viděl. A taky si nepřeju se do toho zaplést ještě víc. V první řadě si potřebuju udělat ve věcech jasno, především pak ve svém srdci. „Promiň,“ hlesne a ruku zase stáhne.
„Ne, to já se omlouvám. Bože, Adame, vůbec netuším, co mám teď dělat!“ Můj obraný val se na jednom místě začal drolit a já mu dovolila kapku nahlédnout do všeho toho zmatku, co mi vířil v nitru. „Záleží mi na tobě i na našem projektu, opravdu jo, skvěle si rozumíme. Ale taky mám manžela a nedávno jsme mluvili o dítěti.“ A o stěhování, ale to si nechávám pro sebe. Proč Adama trápit dalšími špatnými zprávami. „Nelituju toho, co se mezi námi stalo, opravdu ne, ale taky nechci všechno zahodit pro jeden úlet, chápeš?“
„Nebyl to úlet,“ opraví mě tiše, ale důrazně. „Sakra, Katko, copak nevíš, že…“
Do háje. Tentokrát natáhnu ruku já a sevřu pevně jeho dlaň dřív, než stihne vyslovit ta dvě proklatá slůvka Miluju tě. Děsí mě. Nechci je slyšet. Ne teď. Naštěstí to vyšlo a on zmlknul. Naše pohledy se protnuly a on z mých očí vyčetl, že moc dobře vím, co chtěl říct.
„Můžeme se vrátit k tomu, jak to bylo dřív, prosím?“ požádám ho. „Alespoň do doby než, já nevím, než si to nějak promyslím?“
„Jistě,“ souhlasí a já s lehkým úsměvem stáhnu svoji ruku zpět. Cítím, jak se jeho prsty lehce pohnuly, jako by se toužily rozběhnout za těmi mými, jako by mě nechtěl nechat jít, ale nakonec se opanoval a nechal svou ruku tam, kde byla. „Dám ti tolik času, kolik jen budeš potřebovat,“ slíbil.
Máš všechen čas světa, říkám si. Jasně, ale to platí, jen pokud se na konci rozhodnu pro tebe.
„Děkuju.“
„Nebudu na tebe nijak naléhat, věř mi. To, co se stalo… Nebude se to opakovat.“ Z jeho očí však čtu nevyřčený dovětek: „Pokud nebudeš sama chtít.“
„Vážím si toho,“ prohlásím a natáhnu se po svém hrnku.
Celou cestu domů pak přemítám, co by se stalo, kdyby ta dvě magická slova přece jen vyslovil. Všechno by to zničilo, nebo by to naopak dalo všemu smysl? A jak bych na ně odpověděla?