CultureCat

Nastal čas adventu. Venkovní teploty se dostaly mírně pod nulu, obzvlášť v ranní a nočních hodinách, kdy mráz na okna kreslil čarovné fantaskní krajiny a téměř holé stromy s posledními hnědavými lístky se třpytily jinovatkou. Lidé ráno oškrabávali auta a z nebe se občas snášely křehké sněhové vločky, vytvářející na zemi lehký bělostný poprašek, který ovšem bohužel nikdy dlouho nevydržel.

Vždycky jsem měla ráda zimu. Líbilo se mi, jak je všechno bílé, tak čisté a zářivé, na slunci se totiž sníh občas třpytí tak, jako by byl posypaný diamanty. Taky mám ráda rampouchy visící ze střech domů. Miluju světýlka vánoční výzdoby, vůni a chuť pražených kaštanů a aspoň patnácti druhů punče, co jsou k dostání na adventním trhu před radnicí. A nejvíc za všeho miluju ten zimní vzduch. Chutná tak jinak! Je samozřejmě chladný, ale také jaksi průzračně čistý, ale je to jiná čistota a vůně než vzduchu po dešti, který rovněž zbožňuji. Po dešti se v něm vznáší jemné aroma trávy, květin, vody, země… V zimě je to ale jen samotný vzduch, jako by z něj mráz odfiltroval všechen smog a nečistoty. Vím, že je to hloupost, ale vždy mi to ta prostě připadalo, jako bych po devíti měsících teprve s prvními mrazíky konečně začala správně dýchat.

Usrkla jsem z hrnečku horké čokolády, co jsem měla postavený vedle počítače, a pustila se do psaní svého článku Top 10 knih se zimní tematikou. Vybrala jsem si knihy různých žánrů, aby si tam každý našel to své. Teď už zbývá jen napsat stručný, leč poutavý úvod – něco o tom, jak je fajn se v zimních měsících zachumlat do deky a s šálkem horkého čaje či čokolády si přečíst nějakou pěknou knihu, nejlépe odehrávající se v zimě. A pak už jen každý z titulů stručně charakterizuji, aby čtenář získal přibližnou představu, o čem příběh je. Rozhodla jsem se pro krimi thrillery Cit slečny Smilly pro sníh, Sněhulák a mysteriózní Krev a led, historický válečný román Sůl moře, hororové Osvícení, romantické knihy Zimní příběh a Zima bez tebe a nakonec young adult tituly Zámek v oblacích, Mrazení a povídkovou Sněží, sněží.

Ano, i ve svém věku čtu young adult literaturu, což některé mé přátele a příbuzné překvapuje. Nechápu proč. Neomezuji se na jeden žánr, kdykoli narazím na zajímavý příběh, ráda si ho přečtu, a je mi jedno, kdo ho napsal a kam spadá. Někdy mám chuť na detektivku, jindy na něco romantického, příště zase na thriller a klidně sáhnu i po fantasy či sci-fi. Nemluvě o knihách, které čtu z pracovních důvodů, jako recenzentka. No nic. Co asi čte Adam?

Zvláštní, na to, jak dlouho se známe a kolik času jsme spolu v posledních měsících strávili, toho o něm vlastně moc nevím. Je možné, že právě to mě k němu přitahuje? Ta jeho tajemná aura? Touha zjistit, co se za ní skrývá?

Myšlenky se mi rozeběhnou a já se přistihnu, že vyhlížím z okna na spící zahradu a už několik minut jsem nenapsala ani čárku. Zpátky do práce. Jak stručně podat Zimní příběh?

Znovu se zasním a představím si Colina Farrella a okouzlující Jessicu Brown Findlay, kteří ve stejnojmenném filmu ztvárnili ústřední zamilovaný pár. Ach jo, jsem beznadějná romantička. Vždycky jsem snila o tom, že také zažiji velký milostný příběh, samozřejmě však s dobrým koncem. Že tam bude velká vášeň, intriky, překonávání překážek, slzy, nedorozumění a pak velký happy end (rozuměj svatba) a následně už jen otřepané „a žili šťastně až do smrti“. Ovšem nikdy ne nudně, měli jsme být pořád vroucně zamilovaní, dávat si dárky, chodit do kina, divadla a na večeře, manžel mě měl překvapovat tu květinami, tu romantickým vzkazem či snídaní do postele. Ale takhle to chodí jen ve filmech, kde problémy všedního života hrdinům nijak neztrpčují život, všichni jsou pořád mladí a krásní a usměvaví a kdykoli se mohou sebrat a vyjet si někam k moři apod. Skutečný život je mnohem složitější a romantika časem uvadá.

Nebo ne?

Znovu se zadívám do zahrady, kde za plotem stojí ztichlý Zuzanin dům. Už to bude kolik - šest týdnů? - co se odstěhovala ke své matce, tuším, že někam na Vysočinu. Nemluvily jsme spolu ale mnohem déle, prakticky od smrti Lukáše, nepočítám-li pár hysterických výlevů a jedovatých poznámek, když jsme na sebe náhodou narazily. Přesto mě ale mrzí, že už tu není. Připadá mi zvláštní bydlet vedle opuštěného domu, který ještě nedávno pulsoval životem. Teď je najednou prázdný a smutný, změnil se na muzeum lidí, jež ho ještě nedávno obývali. Uvnitř se nachází jejich nábytek, nějaké to oblečení, knihy, obrazy, možná i ten porcelánový servis, co dostala Zuzka jako svatební dar. Z oněch běžných předmětů se tak zničehonic staly artefakty připomínající kohosi, kdo už tu není, kdo zmizel neznámo kam. I zahrada jakoby za těch pár týdnů bez lidské přítomnosti zplaněla a zpustla, což je samozřejmě hloupost, protože začátkem listopadu přece neroste žádný plevel, který by neudržovaný pozemek proměnil zakletý zámek Šípkové Růženky. Ale nejžalostněji to vypadá po setmění, kdy celá ulice září bílými či barevnými světýlky, která blikají v oknech a někdy i na umělecky zastřižených keřích, což jen podtrhuje slavnostní atmosféru adventního času. Zuzanin dům ovšem jako jediný zůstává zahalený tmou, což působí ponurým a pochmurným dojmem a mně se při tom pohledu vždy sevře srdce.

Tak prozatím hotovo, řeknu si. Vzpažím ruce a mírně se zakloním, abych si protáhla záda, pak zaklapnu notebook a dojdu si do kuchyně ohřát francouzské brambory z předešlého dne.

                                                                                            *

Výhodou práce z domova je, že si můžete vybrat, kdy chcete pracovat, a pokud to potřebujete, můžete si kdykoli udělat pauzu nebo si odběhnout cokoli zařídit. Já se tak rozhodla, že když jsem během dopoledne napsala článek, mohla bych si odpoledne vyrazit na procházku do města. Džíny a tričko jsem doplnila růžovobíle pruhovaným svetrem a černým kabátem, nazula si nízké kozačky a vyrazila jsem.

Když jsem vešla do parku, začalo zvolna sněžit. Běloučké krystalky se mi usazovaly ve vlasech a na řasách, studily mě na tvářích a nose. Natáhla jsem dlaň před sebe a nechala je na ni dopadat, abych si ji pak přitáhla k očím a podívala se na ty úžasné struktury, než se úplně rozpustí v drobné kapičky vody. Nejradši bych rozpřáhla ruce a roztočila se do kola a smála se z plných plic, ale to se přece nedělá, lidi by si mysleli, že mi přeskočilo. Na druhou stranu, co je mi po lidech? Zakloním hlavu, zavřu oči a chvilku jen tak dýchám a nemyslím na nic, ale pak zvolna pozvednu ruce a s dlaněmi vzhůru a širokým úsměvem na tváři se přece jen párkrát zatočím. Odměnou mi je smích několika okolojdoucích puberťáků, a když otevřu oči, spatřím muže kolem padesátky, co si zamračeně ťuká na čelo, co se to pohybuje po městě za cvoka. To mě upřímně rozesměje. Je neskutečně osvobozující přestat se ohlížet na mínění druhých a v klidu dělat, co vám činí potěšení. Nikomu do toho ostatně nic není. Dobře naladěná si začnu broukat Let it snow.

Zamířím na náměstí Přemysla Otakara II., abych se prošla po adventních trzích. Je to sice docela komerční zábava, ale na to vám kašlu. Na umělém kluzišti kolem kašny bruslí hlouček nadšenců a z reproduktorů zní do všech stran vánoční písně a koledy. Zbožňuju je. Je ještě někdo jiný takový cvok, aby si uprostřed červencových veder přehrával cédéčko vánočních písní v podání Franka Sinatry či Binga Crosbyho, nebo jsem to jen já? Chvíli se zastavím u nazdobeného stromečku, a dokonce si ho i vyfotím na mobil, hezky s radnicí v pozadí.

Stánky jsou ale trochu zklamání. Nejvíc z nich prodává jídlo a punč, pak jsou tu pletené čepice, rukavice a ponožky, vánoční ozdoby a nějaké rukodělné šperky, nic moc zajímavého. Nakonec nakoupím několik keramických zvonečků s vánočními motivy – potřebuju je jako dárečky pro kolegy z práce. Každý rok pořádáme takový malý firemní vánoční večírek. Sejdeme se v restauraci, často i s partnery, popřejeme si veselé Vánoce, rozdáme si drobné dárečky (cenový limit cca 50 Kč) a pak už jen jíme, pijeme, povídáme si a ke konci večera, uvolnění po pár skleničkách alkoholu, už i zpíváme koledy. Je to legrace.

Letos se ale poprvé moc netěším. Zaprvé tam bude Adam a za druhé mě tam má doprovázet Robert, takže se trochu obávám nepříjemného napětí mezi námi třemi. Adam sice vzorně dodržuje svůj slib, neptá se mě, zda už jsem se rozhodla, neužívá žádné trapné dvojsmysly ani žádné narážky na to, že jsme se spolu vyspali. Snaží se chovat normálně, přátelsky a já jsem mu za to vážně vděčná, ale přesto se mu snažím pokud možno vyhýbat. U něj v ateliéru jsem od toho dne byla jen dvakrát a konverzaci striktně držela v pracovní rovině, párkrát jsem se vymluvila na spoustu práce, což ovšem nebyla až taková lež, protože před Vánocemi nakladatelství jen chrlí nové tituly, a tak mám co dělat, abych si stačila vše nastudovat a nasmlouvané tituly přečíst a zrecenzovat.

Koupím si horký punč s griotkou a trdelník, který k tomu uždibuji. Stojím u stolku s povrchem plným červených a růžových lepkavých skvrn, pár zrníček rýže a mastných fleků od jakéhosi pokrmu, rozhlížím se kolem sebe a v hlavě si znovu probírám, jaké cukroví o víkendu napeču. Jelikož jsme jen dva, nebudu toho dělat moc, navíc mě stejně zásobí máma i Natálie, takže přes svátky nedostatkem cukru rozhodně trpět nebudeme.

Udělám ještě jedno kolečko, abych si ověřila, že mi nic zajímavého neuniklo, a vše zakončím nákupem trochu předražených pražených kaštanů. O víkendu mi sice bratr, vyrazivší na předvánoční nákupy, dovezl kilo jedlých kaštanů, jelikož si všiml, že je zrovna mají ve slevě a ví, že se po nich můžu utlouct, ale ty si schovávám až na Vánoce. Jen kdyby se snáze loupaly!

Rozhodnu se skočit si ještě do bankomatu, vyberu si peníze a v povznesené náladě zamířím k domovu. Jenže! Neudělám ani pět kroků a málem se čelně srazím s kapitánem Blažkem! „Do-dobrý den,“ zakoktám se překvapením.

„Dobrý,“ zahučí a probodne mě svým ostřížím zrakem.

Cítím se pod tím pronikavým pohledem celá nesvá, ale snažím se neošívat. No a co, tak jsme se náhodou potkali, to je toho, Budějovice nejsou zase tak velké město, bylo jasné, že na sebe dříve či později narazíme. Podvědomě ještě víc narovnám páteř a rozhodnu se kolem něj rychle projít se vztyčenou hlavou. Nemám přece povinnost se s ním vybavovat. On mi však zastoupí cestu.

„Užíváte si klidu?“ položí mi zvláštní otázku.

Nechápavě zamrkám. „Byla jsem si prohlédnout trhy,“ odvětím. O co mu sakra jde?

„Už vám přišlo usnesení?“ vypálí na mě další otázku.

„Ne, jaké?“ nechápu.

„Případ úmrtí pana Bílka byl odložen pro nedostatek důkazů,“ oznámí mi zamračeně.

A mně se v tu chvíli strašně uleví a na tváři mi vytane potěšený úsměv. Chyba, ale jsem holt jenom člověk. „Děkuji za oznámení,“ prohlásím a chci ho obejít, ale opět mě zastaví. Tentokráte mě chytne za předloktí. Vyděšeně se po něm podívám. Co po mně chce? Pokud byl případ odložen, už mě nemá právo vyslýchat, ne, dokud nebude případ znovu otevřen, což se stane pouze v případě, že by se objevilo nějaké nové svědectví nebo důkaz, a to se nestane. Prostě to není možné. „Pusťte mě,“ vyzvu ho.

„Já vím, co jste udělala,“ řekne a dál mi svírá ruku.

„Neudělala jsem nic,“ bráním se.

„Zabila jste pana Bílka, vím to.“

„Vědět je jedna věc, ale musíte to nejdřív dokázat,“ zasyčím naštvaně.

„To má být přiznání?“ povytáhne zaujatě obočí.

„Ne, jen upozornění na existenci presumpce neviny.“

„Neprojde vám to, o to se postarám,“ slíbí mi.

„Jen to zkuste,“ prohlásím pohrdlivě a vytrhnu se z jeho sevření. Skoro mám chuť dodat: „Už mi to prošlo,“ ale nejsem sebevrah. „Veselé Vánoce, pane kapitáne,“ pronesu namísto toho a klidným krokem vyrazím k Černé věži a dál od centra.