3. kapitola
3
Ráno jsem se probudila se stejným přesvědčením, s jakým jsem šla včera spát. Pro záchranu Zuzany musí Lukáš navždy zmizet, musí umřít. Na druhou stranu, já rozhodně nehodlám jít do vězení. Dost složité dilema. To znamená, že pokud se to vážně rozhodnu provést, budu to muset udělat tak, aby mi to nikdo nemohl dokázat. Hm, pět dní na vymyšlení dokonalého zločinu není zrovna moc. Konečně se mi bude hodit to IQ 143, které mi zatím v životě v ničem neprospělo. Znamenalo pro mě jen číslo, podle něhož jsem měla být chytrá asi jako jen jeden člověk z deseti, možná míň. A jak mi to pomohlo? Vzhledem k tomu, že jsem skončila jako bezvýznamná redaktorka místního týdeníku, si o tom asi dokážete udělat obrázek sami.
Každou volnou chvíli jsem nyní věnovala plánování vraždy. Zbraně jsem vyřadila jako první, je dost složité nechat je zmizet, většinou se zase někde objeví, a taky po sobě zanechávají pořádný svinčík. Ideální by byla nehoda, ale přejet ho autem není nejlepší řešení, navíc by mě nejspíš zavřeli, o což fakt nestojím, děkuju pěkně. Jako nejlepší alternativa se ukázal jed, jenže jaký použít? Kyanid je účinný, jistě, ale kde bych ho vzala? A stejně tak arzenik. Dříve se používal jako jed na krysy, ale je tomu tak dodnes? A jak bych vysvětlila jeho nákup? Ne, já potřebuji přírodní jed.
Když jsem došla k tomuto poznání, náhle jako by mě něco osvítilo a já měla rázem v hlavě základní obrysy plánu. Pak už jen zbývalo mezi prací všechno doladit, zařídit a hlavně naplánovat do nejmenších podrobností. Vše musí proběhnout bezchybně, život totiž druhé šance nedává a tady je v sázce mnohem víc než jen moje svoboda. Pokud by to nevyšlo a Lukáš to přežil, nejspíš by mě zabil. A kdyby mě zavřeli, nezničí to jen můj život, ale i Zuzany a Roberta. To nesmím dopustit.
Dávala jsem si pozor, aby na mně nikdo nic nepoznal, chovala se normálně a klidně a překvapivě to ani nebylo tak těžké. Neměla bych být znepokojená? Znechucená sama sebou? Neměla bych cítit aspoň něco? Co to o mně vypovídá, když naprosto chladnokrevně plánuju vraždu? Jsem snad psychopat? Možná jo, ale dělám to přeci z dobrého důvodu, dělám to, abych zachránila život kamarádce, to je skoro jako sebeobrana, ne? Jasně, nechráním sebe ani někoho blízkého, kdo je v ohrožení života. Ačkoli i tato podmínka bezprostředního ohrožení se dřív nebo později změní a já nechci, aby došlo k nejhoršímu. Nějaký hlásek ve mně ale sarkasticky poznamená, že podobně své činy omlouval televizní sériový vrah Dexter, který zabíjel zločince, co unikali policii a soudu. Divák s ním sympatizoval, vždyť přece zbavoval svět vrahů, kteří útočili na nevinné oběti, a procházelo jim to. A u soudu by stejně nejspíš dostali trest smrti, tak co? Aspoň ušetřil státu náklady. Ačkoli to neznamená, že jednal správně.
Jak jsem vše probírala zepředu, zezadu, zdálo se mi, jako bych v sobě měla dvě osobnosti, takového ďáblova advokáta, který vždy našel pro mé jednání patřičné ospravedlnění, a potom takového šťourala, který pořád hledal problémy a přesvědčoval mě o tom, že jsem se musela zbláznit a měla bych okamžitě přestat, dokud to ještě jde, protože mi to nikdy nemůže vyjít. Nakonec jsem se rozhodla šťouru neposlouchat, a ač byl pořád přítomen a snažil se mě od mých záměrů odradit, já už se jím odmítala nadále zabývat. Nemohl totiž říct vůbec nic, čím by mě zviklal.
A tak jsem se ani nenadála a bylo tu sobotní ráno.
Robert k snídani připravil míchaná vajíčka a voňavou kávu. „K obědu bych udělala něco lehčího, třeba skleněné nudle s mletým masem a fazolemi, co ty na to?“ zeptám se ho.
„Klidně. Hele, nemohl bych se z té večeře nějak vyvlíknout?“
„Zlato, o tom už jsme přeci mluvili. Já tě tu potřebuju.“
„Fajn, ale je to naposledy,“ upozorní mě rozmrzele.
„Naposledy,“ odvětím a políbím ho. To mu můžu s klidným srdcem slíbit. Dnešní večeře bude pro Lukáše rozhodně ta úplně poslední. „Mohl bys mi skočit na nákup? Potřebuji hrašku na obalování, pět velkých cibulí, rajčatový protlak a taky ty skleněné nudle, už mi dochází.“
„Dobře, skočím tam.“
„Jestli pojedeš autem, mohl bys vzít nějaké minerálky? A jednu kofolu prosím, nejlépe meruňkovou,“ požádám ho. Sladké limonády piju jen výjimečně, většinou pouze v kině, kde střední slaný popcorn a střední kelímek coly light – nejde o kalorie, prostě mi víc chutná – představují jakýsi můj soukromý rituál. Teď jsem ale dostala na takovou slaďárnu chuť, nejspíš proto, že si potřebuju pořádně obalit nervy, jestli mám ten dnešek ustát.
„Jasně, zlato,“ odpoví automaticky, takže nemám tušení, zda vůbec vnímal, co jsem mu řekla. No, uvidíme, co donese. Teď každopádně nemám čas se tím zabývat.
Vyjdu na zahradu a jakoby nic natrhám pár aster, když si ověřím, že mě nikdo nepozoruje, utrhnu i pár listů konvalinky. Než se Robert vrátí z nákupu, dám je vyvařit do hrnce s vodou. Vody jsem dala jen půl litru, potřebuji, aby koncentrace jedu ve výsledku byla co nejvyšší, mám totiž jen jednu šanci. Jestli to nevyjde, strávím hezkých pár let ve vězení za pokus o vraždu. Jediný problém je, že netuším, jestli ten vývar nebude nějak hořký, ochutnávat ho ale nehodlám. Myslím, že když budu podávat bylinkový čaj, Lukáš nic nepozná. Protože si nejsem jistá, zda jsem sebrala dost listí, přihodím ještě pár červených bobulek z povadlé kytičky, co jsem natrhala v pondělí. Věčná škoda, že jsem nikde nenašla dávkování, ačkoli se asi nedá předpokládat, že by někdo napsal nějaký manuál pro traviče a ještě ho pro všechny případné zájemce umístil na internet. Nepodařilo se mi však ani dohledat informace, za jak dlouho po požití se objeví první příznaky, což mi dělá trochu starosti.
Najednou v zámku zarachotil klíč a já málem nadskočila tři metry vysoko. Jak to, že je tu Robert tak rychle? S tím jsem vůbec nepočítala. Co teď? Propadnu panice a ruce se mi začnou šíleně třást. Až sem vejde, přirozeně ho bude zajímat, co vařím, a přestože se v květinách nevyzná, dojde mu, že tady něco nehraje. Vypnu sporák, vrhnu se do skříňky pro pokličku, která mi samozřejmě vypadne z roztřesených dlaní a s usvědčujícím třeskem praští o podlahu. „Sakra,“ zakleju polohlasně, zvednu ji a rychle přiklopím obsah hrnce.
„Ty už jsi zpátky?“ přivítám manžela, když mu vyběhnu z kuchyně vstříc. „Měli všechno?“
„Jasně, nežijeme za komunismu,“ odvětí a podezřívavě si mě přeměří. „Děje se něco?“
„Vůbec ne,“ odpovím možná až příliš rychle. „Proč?“
„Nevím, zdáš se mi prostě nějaká...“
„To ta večeře, možná to nebyl nejlepší nápad,“ plácnu první věc, co mi přijde na mysl. Nějak jsem si při všem tom plánování činu a následného hájení se před policií zapomněla připravit výmluvy pro svého muže. „Teď už je ale pozdě to rušit.“
„Co ta náhlá změna názoru? To už na ni zase řval, zatímco jsem byl pryč?“
„Ne,“ zavrtím hlavou a nasadím zamyšlený výraz. „Jen mě zničehonic napadlo, co když mu nebude jídlo chutnat? Začne řvát i na mě?“
„To by si mohl zkusit,“ prohlásí bojovně a obejme mě. „Neboj, pochybuju, že by si k tobě něco dovolil.“
„Nejspíš máš pravdu,“ souhlasím. „Tak já uklidím ten nákup,“ vyhrknu rychle, když se odtáhne. Nesmím ho zkrátka do kuchyně pustit.
Když se zavře ve své pracovně, rychle uložím donesené věci na patřičná místa a poté se vrátím k chladnoucímu výluhu. Odklopím pokličku a předem připravený igelitový sáček naplním vyvařenými listy a plody. Z opatrnosti ho však nevyhodím do odpadkového koše ani do popelnice před domem, nýbrž jej schovám do útrob své kabelky, abych se jej i s jeho usvědčujícím obsahem později zbavila někde ve městě.
Zatímco se můj manžel věnuje svému poslední dobou velmi oblíbenému koníčku – hraní počítačových her, při němž prý báječně relaxuje, já v celém domě vytřu podlahu a ještě utřu prach v obýváku. Robert zatím, mimo oběd, stráví celý den zavřený u sebe. Nechápu, co ho na tom může tolik bavit. Dříve jsme spolu trávili víc času, jezdili na výlety, chodili do divadla, navštěvovali naše rodiny, ale postupně jsme přestali. Občas samozřejmě příbuzné navštěvujeme, ale už to není zdaleka tak často jako dřív. Prý je málo času, ale čas by se našel, kdyby byla vůle a trocha snahy. Chápu sice, že má Robert náročnou práci a chce si o víkendu hlavně odpočinout, to však neznamená, že by mě to nemrzelo.
Před pátou se zavřu v kuchyni a dám se do přípravy poslední společné večeře. Vybrala jsem něco extra.
Když se v šest rozezní zvonek u domovních dveří, akorát dokončuji prostírání stolu. „Můžeš prosím otevřít?“ zavolám na Roberta, otáčeje vázou ve středu ubrusu, abych se ujistila, že nikomu nebudou květiny překážet v jídle ani konverzaci.
„Dobrý večer,“ pozdraví mě Lukáš a vzápětí i Zuzana. On působí sebevědomě jako vždy. Jen vstoupil do místnosti a jako by ovládl celý prostor, světlo potemnělo a pokoj se jakoby scvrkl. Zato Zuzana se zdála úplně maličká, tak drobná a nenápadná. Z té sebejisté mladé ženy, kterou jsem znala a s níž jsem se přátelila, se stala zamlklá, jaksi shrbená, přesněji řečeno do sebe zhroucená nevýrazná žena, šedá myška, která se schovává za svým manželem tyranem a čeká na každé jeho slovo jako na příkaz Boží.
„Ahoj, ráda vás vidím. Už je to strašně dlouho, co jsme se takhle sešli naposledy,“ pronesu zvesela s širokým úsměvem na rtech. „Zatím se posaďte, večeře bude za chvilku. Dáte si víno? Červené nebo bílé?“
„Záleží, cos vařila,“ prohlásí Lukáš, jenž se tváří jako velký znalec.
„Bifteky v houbové omáčce s rýží. Hodilo by se k tomu spíš červené, ale někdo má radši bílé, tak se ptám.“
„Tak červené,“ pokrčí rameny a zamíří ke stolu, těsně následován svou ženou.
Přinesu láhev burgundského, Robert ji otevře a rozlije tekutinu do skleniček. Poté se mnou zmizí v kuchyni, aby mi pomohl odnést jídlo na stůl. Pečlivě nandám všechny čtyři porce a dávám si záležet, aby jídlo vypadalo stejně lákavě, jako voní. Jen je škoda, že nám z něj bude špatně, ale co se dá dělat.
„Tak na zdraví hostitelky,“ pronese Lukáš a s přátelským úsměvem mi připije. Ostatní následují jeho příkladu. Zvláštní, že se za tou uhlazenou fasádou může skrývat samotný ďábel.
„Děkuju. Mám obrovskou radost, že jste přišli,“ pronesu a významně mrknu na manžela, který zamumlá něco jako: „Jo, musíme se scházet častěji.“ Nijak nadšeně se ale netváří.
„Taky jsme rádi. Už jsem si začal říkat, že se za nás třeba stydíte, když jste takoví úspěšní,“ nadhodil Lukáš a snažil se, aby to vyznělo jako vtip. Já však zachytila v jeho hlase zahořklost a vztek.
„Co tě nemá, jen jsme měli spoustu práce, pak něco v rodině, znáš to,“ mávnu nad tím pohrdavě rukou.
„Jasně,“ utrousil s křivým úsměvem a ochutnal první sousto. My ostatní jsme rychle následovali jeho příkladu. Nikdo kromě mě ovšem neví, že když jsem včera ve Vápencích sbírala houby, schválně jsem spolu s hřiby a chutnou čirůvkou zemní sebrala i jednu její jedovatou sestřenici, čirůvku tygrovanou, kterou jsem přidala do dnešní večeře. Jedná se sice o poměrně vzácnou houbu, kriticky ohrožený druh, ale můj děda byl myslivec a od útlého dětství mě s sebou bral do lesa. Věděla jsem tedy přesně, kde a co hledat. A stejně tak vím, jak moc s každým soustem riskuji, ale ani jsem do jídla nedala celou a děleno čtyřmi...
Trochu se mi třásla ruka, když jsem nesla k ústům další sousto. Nejsem šílená a netoužím ublížit sobě, Robertovi ani Zuzaně, ale bohužel nemám na výběr. Ta otrava je nutné zlo, nebezpečí, které musím přijmout.
„A co vy? Je u vás něco nového?“ zeptal se Robert našich hostů.
„Ani ne, stále zamilovaní jako hrdličky, nemám pravdu?“ odvětil rozverně Lukáš a objal svou ženu kolem ramen.
„Rozhodně,“ potvrdila jeho slova a vykouzlila na tváři ten omračující úsměv, který zhasl už před několika měsíci. Nyní ale nebyl tak spontánní a bezstarostný jako dříve, nýbrž představoval dokonale vykonstruovanou masku, jíž předváděla světu.
„To moc ráda slyším,“ usmála jsem se v odpověď, ačkoli jsem prsty svírala příbor tak silně, až mi zbělely klouby. „U nás je to podobné,“ dodala jsem a najednou mi došlo, že Zuzana není jedinou lhářkou v místnosti. Donutila jsem se pustit příbor a chopila se skleničky vína, abych jím svlažila náhle vyschlé hrdlo.
„Je to moc dobré,“ pochválil mě po chvíli Lukáš. „Zuzka by si od tebe měla vzít recept.“
„To mě těší. Není to moc složité, můžu jí to napsat,“ navrhla jsem a ona tiše poděkovala.
„Ještě pořád píšeš pro ten časopis?“
„Stále.“
„A čte to hodně lidí?“ otáže se a z jeho tónu jasně čiší pohrdání, značící, co si o mé práci ve skutečnosti myslí. Nic nového od sluncem, můj táta to vidí stejně, vlastně prakticky celá moje rodina, která ode mě očekávala přinejmenším doktorský titul a závratnou kariéru, dočkali se však jen zklamání.
„Kdyby ne, nejspíš by to už zabalili,“ zastane se mě Robert.
„Nejspíš,“ souhlasí Lukáš.
„A Zuzko, ty jsi stále zaměstnaná v té jazykovce?“ snažím se ukočírovat konverzaci a dostat se co nejdál od nepříjemného marastu, jenž na mě ulpívá pokaždé, kdy mi někdo naznačí, jak ubohou a podřadnou práci dle něho dělám.
„Už ne, teď pracuji z domova. Dělám korektury a tak,“ objasní mi s očima upřenýma do talíře, jako by se za svou práci styděla. Dříve učila španělštinu a němčinu a moc ji to bavilo. Proč asi skončila? Možná proto, že se ji Lukáš snaží od všeho a všech kompletně odstřihnout, separovat ji, zavřít doma, kde ji má plně pod kontrolou a může ji ovládat. Řídí doslova celý její svět. Ta nebohá žena zabředla tak hluboko do problému, že se v něm topí a ani si to neuvědomuje. Tvrdohlavě se snaží šlapat vodu a neuvědomuje si, že přes veškeré úsilí vytrvale neúprosně klesá ke dnu.
„Houby jsou na noc docela těžké, dáte si také bylinkový čaj?“ zeptám se jako pozorná hostitelka přibližně o hodinu později. Naštěstí všichni souhlasí, a tak zmizím v kuchyni, kde mě čeká závěrečná fáze mého plánu.
Postavím na plotnu hrnec s vodou, do níž nasypu lístky bylinek, jež si pěstuji na zahrádce a průběžně suším, abych je mohla po celý rok přidávat do jídel anebo z nich, jako v tomto případě, vařit čaj. Mezitím, co se připravuje voňavý nápoj z lístků máty, šalvěje a meduňky, vyndám z útrob lednice připravený výluh z konvalinek, dám jej ohřát na druhou plotýnku a přihodím do něj rovněž bylinky, aby získal jejich vůni i chuť.
Když mám vše hotové, rozliji připravený čaj do šálků. Na tácek k nim přidám cukřenku a talířek se sušenkami. Teď už jen nepoplést šálky a budu mít celou anabázi za sebou.
Zhluboka se nadechnu, vezmu do rukou podnos a vykročím do obýváku. Nasadím přátelský úsměv, očima stále fixujíc jeden konkrétní šálek, určený velmi konkrétní osobě. Opatrně položím tác na stolek a dříve, než si kdokoli stihne sáhnout po vybraném hrníčku, začnu je sama rozdávat a samozřejmě začnu s tím Lukášovým. Jiný způsob jak zajistit, aby se nápoje nepomíchaly, mě bohužel nenapadl.
„Na zdraví a na dnešní skvělý večer,“ pronesu s vítězoslavným úsměvem, když každý drží v rukou svůj čaj a bez obav se napiju svého zdravého té. Možná tím riskuji prozrazení, ale nemohu si žel pomoci a nanejvýš pozorně, bez mrknutí oka, upírám pohled na Lukáše. Jako dravec pozorující kořist sleduji každičký jeho pohyb. Jak nese šálek k ústům, jak z něj usrkává a nakonec tekutinu polyká. Nevšiml si něčeho? Nevyplivne to? Nervozitou jsem na chvíli zapomněla dýchat, i přesto mi ale srdce bušilo do žeber jako pominuté.
Když najednou nápoj odložil a natáhl se pro sušenku, nevěděla jsem, jestli dřív zkolabuju z nedostatečného přísunu kyslíku, nebo vyskočím z gauče, jako bych si sedla na připínáček, a začnu rozčileně rázovat po místnosti. Tak napjaté jsem měla nervy. Dýchej, dýchej, dýchej. Propletla jsem třesoucí se prsty v klíně a donutila se pomalu nasát vzduch do plic a ještě pomaleji vydechnout. No tak, uklidni se, jinak to všechno pokazíš, ty huso hloupá, vynadala jsem si v duchu.
K mé úlevě Lukáš nakonec šálek vyprázdnil a po výměně několika zdvořilostních frází se i se Zuzanou začali sbírat k odchodu.
