5. kapitola
5
Bylo asi hodinu po poledni, když se u domovních dveří rozdrnčel zvonek. Kdo by to jen mohl být? V legínách a vytahaném šedém tričku, které jsem na sebe navlékla po svém dopoledním zhroucení v koupelně, jsem se, v tváři ještě trochu opuchlá, vydala otevřít. „Adame!“ vydechnu překvapeně, když spatřím příchozího. Co tady dělá?
„Ahoj Katko,“ pozdraví mě a sjede mě ustaraným pohledem. „Slyšel jsem, co se stalo, a je mi to moc líto.“
„Pojď dál,“ vyzvu ho. Zuje si boty a následuje mě do obýváku. „Jak vůbec víš, kde bydlím?“ zajímá mě.
„Požádal jsem Tomáše, aby mi od Denisy zjistil tvou adresu,“ vysvětlil. „Vadí to?“
„Aha,“ zamumlám. Taky mě to mohlo napadnout, ale to bych nesměla zapomenout, že chodil na střední s bratrem mojí kamarádky. „Ne, jistě že nevadí, ráda tě vidím. Můžu ti něco nabídnout? Třeba kávu?“
„A není od Žida?“ zavtipkuje použitím známé repliky z Maryši, ale já v tu ránu zblednu jako stěna, že by se ve mně krve nedořezal, jak se o mě pokoušejí mdloby. On to ví, napadne mě. Ví to!
„Promiň,“ vyhrkne rychle a popadne mě za paže, aby zabránil mému případnému pádu. „Omlouvám se, bylo to krajně nevhodné. Jsem pitomec. Sakra. Já…“
„To je dobrý,“ vypravím ze sebe přiškrceně a nechám se odvést a posadit na pohovku.
Adam si sedne vedle mě, vezme moje prokřehlé dlaně do svých planoucích a začne mi je třít, aby je zahřál. „Musí to být pro tebe těžké. Ani si to nedovedu představit.“
„Je,“ přikývnu. „Strašně těžké.“
„Hm. Ale mám radost, že jsi v pořádku. Proto jsem taky vlastně přišel, zeptat se, jak jsi na tom a tak,“ vysvětlí důvod své návštěvy a upře na mě své uhrančivé modré oči. Páni, mají odstín jako dva safíry, tak tmavé a zároveň tak živoucí! Jak to, že jsem si toho pohledu už dřív nevšimla? Takové oči snad ani nemůžou být skutečné! „Je ti dobře?“
Jako zhypnotizovaná se nořím svýma bledě zelenýma očima do těch jeho drahokamů, když mi dojde, že se mě právě na něco ptal. „Ehm, mhmph,“ odkašlu si a konečně od něj odtrhnu zrak. „Jsem v pohodě,“ odvětím nepřesvědčivě.
Nakrčí čelo a stisk jeho rukou se stane pevnějším, naléhavějším. „Jsi si jistá? Nevypadáš…“
„Vypadám hrozně.“
„To jsem říct nechtěl,“ brání se. „Jen trochu…“
„Ale jo, jsem bledá a oteklá, ale to jsou spíš nervy.“¨
„Což je po tom všem pochopitelné.“
„Pokud jde o ten náš projekt, tak na něm klidně mohu začít pracovat. Martinovi jsem asi před hodinou psala mail, že s recenzí na tento týden může počítat, pouze jsem se necítila na dnešní schůzi.“
„O práci mi vůbec nejde,“ ujistí mě. „Zdraví je přednější, takže se do ničeho nenuť a klidně si vezmi dovolenou, Martin to určitě pochopí.“
Zavrtím odmítavě hlavou. „Potřebuju se vrátit do normálu,“ prohlásím rezolutně. „Takhle bych se zbláznila. Vlastně jsem doufala, že bychom mohli na té tvé knize začít pracovat co nejdřív.“ Potřebuji něčím zaměstnat svou mysl, aby se pořád nevracela k těm hrůzným chvílím, ke strachu ze smrti, k hrůze ze spáchaného zločinu, k temnotě, která začala stravovat mé srdce. Opravdu zoufale toužím po rozptýlení. Jakémkoli.
„Dobře, probereme to,“ souhlasí a konečně pustí moje ruce. „Ale nejdřív, už jsi jedla?“
„Ne, vlastně ani nemám hlad.“
„Nesmysl,“ zakroutí hlavou. „Musíš jíst, abys nabrala sílu. Potřebuješ ji. A kde je vůbec Robert?“ napadne ho náhle.
„V práci.“
„On tě tu nechal samotnou?“ podiví se.
Pokrčím rameny. „Nejsem malá holka a zdravotně jsem v pořádku, není tedy důvod, aby tu zůstával.“
„Není důvod?! Prožila jsi hrozné trauma.“
„On taky,“ připomenu mu. „Nejspíš se stejně jako já potřebuje něčím zaměstnat.“
„Možná,“ zamručí souhlasně, ale přesto se nepřestává mračit.
Jeho starost o mne mi přijde tak dojemná. Hřeje mě u srdce a pomáhá mi znovu získat pevnou půdu pod nohama, protože najednou místo toho s Lukášem začínám pomalu řešit svůj ubohý zjev. Za normálních okolností bych nikomu takhle neupravená otevřít nešla, ale ještě před pár minutami jsem měla úplně jiné starosti než je výběr řádné garderoby.
„Co bys řekla na to, kdybych objednal pizzu?“
Myslím, že to zakručení v břiše představovalo dostatečnou odpověď. „Pro mě Hawai, prosím,“ požádám ho s úsměvem.
Návštěva, která následovala s blížícím se večerem, nebyla ani zdaleka tolik příjemná, jako ta Adamova. Když jsem otevřela vstupní dveře, spatřila jsem za nimi stát dva neznámé lidi, co se mi záhy legitimovali jako kapitán Jiří Blažek a poručík Eva Skálová.
„O co jde?“ zeptala jsem se, úspěšně předstírajíc překvapení.
„Můžeme dál?“ otázal se výše postavený z dvojice, muž něco přes čtyřicet, vysoký, atletické postavy a ostře řezaných rysů v obličeji.
„Promiňte, jistě,“ zadrmolila jsem a odstoupila, aby mohli vejít.
„Přišli jsme si promluvit o vašem sousedovi Lukáši Bílkovi,“ oznámil mi a bezostyšně si to namířil ke křeslu, zatímco jeho kolegyně se začala rádoby nenápadně rozhlížet po pokoji. „Mohl bych poprosit o sklenici vody?“
„Samozřejmě. A pro slečnu?“
„Také, děkuji,“ usmála se na mě. Kdybych ji potkala na ulici, nikdy bych ji netypovala na policistku, a navíc nejspíš z kriminálky, jelikož byli oba v civilu. Poručík Skálová byla totiž ženou drobné postavy a jemné tváře s velkýma modrozelenýma očima. Kdyby její dlouhé zlaté vlny vlasů nebyly svázané do ohonu, ale splývaly volně po zádech, vypadala by úplně jako Botticelliho Venuše, ačkoli na rozdíl od ženy na obraze nebyla nahá – což by taky bylo dost divné – nýbrž oblečená do džínů a obyčejné bílé halenky.
Přikývnu a odejdu do kuchyně, kde vezmu ze skříňky sklenky a naplním je studenou vodou z kohoutku. Není třeba si dělat velké starosti, přesvědčuji samu sebe. Na tohle jsem se přece připravovala celý minulý týden.
Když jim nesu skleničky, na kratičký okamžik úplně zamrznu a div je neupustím na podlahu. Můj pohled totiž náhodou padl na stolek poblíž kuchyňských dveří, kde vedle květináče s rudě kvetoucím ibiškem stále ještě stojí moje kabelka s usvědčujícím obsahem, jehož jsem se chtěla zbavit někde v centru města. Na sucho polknu, poté se zhluboka nadechnu a přinutím se vykouzlit na tváři lehký úsměv. Nemají přece důvod prohledávat mi věci, na to by museli mít povolení, což nemají, uklidňuji se v duchu.
„Je vám dobře? Jste nějak bledá,“ zeptá se mě poručík Skálová poté, co mi poděkuje za donesené osvěžení.
„Pořád mě trochu zlobí žaludek,“ odvětím. „Ale to prý není nic neobvyklého.“
„Víte, co mi ale připadá neobvyklé?“ naváže kapitán Blažek.
„Copak?“
„Že jste všichni jedli a pili to samé, a přece zemřel jen pan Bílek. Jak si to vysvětlujete?“
„Sama jsem nad tím uvažovala. Třeba měl slabé srdce nebo nějakou alergii, co já vím.“
„No, pitva nám už ukáže, co se stalo,“ praví kapitán.
„A co tedy chcete ode mě?“ nechápu. Teda alespoň na oko. I když ještě nemají přesné výsledky z toxikologie, musí jim být dávno jasné, že Lukáš měl v sobě víc jedu než jen houby. A tak v první řadě vyslechnou všechny, kdo se účastnili té osudné večeře, aby postupně jednoho po druhém vyloučili z okruhu podezřelých.
„Můžete nám popsat ten večer?“
Takže výslech, to se dalo čekat. „Zajisté. Hmnm, kolem šesté přišli Zuzana a Lukáš. Já jsem právě v kuchyni dodělávala večeři, takže jim otevřel Robert, tedy můj manžel. Prostřela jsem a přinesla jídlo. Robert otevřel víno…“
„Co jste večeřeli,“ přeruší mě vyšetřovatel.
„Bifteky s houbovou omáčkou a rýží. A k tomu jsme pili červené víno, značku si ale nepamatuji. Možná bych tu ale ještě někde našla onu láhev, pokud byste chtěli,“ nabídnu se. Je velmi důležité spolupracovat a nic nezamlčovat, tedy kromě přiznání viny. Když člověk policii lže, nakonec se pravda vždycky ukáže a vše se tím jen zhorší. A navíc se říká, že nejlépe se lže tak, že se člověk co nejvíce drží pravdy. No uvidíme, zda to bude fungovat.
„Není třeba. Předpokládám, že jste pili všichni.“
„Ano, všichni.“
„A co bylo dál?“ pobídne mě.
„Povídali jsme si…“
„Můžete být konkrétnější?“ vyzve mě jeho kolegyně.
„Mluvili jsme o práci. Probírali jsme časopis, pro který píšu. Že Zuzka dělá korektury. Potom chlapi mluvili o sportu a já se Zuzkou o zahradě, knížkách, vaření, už přesně nevím. Je to tak důležité?“
„Všechno může být důležité,“ praví vyšetřovatel Blažek a skenuje mě přitom pohledem.
„Dobrá, takže později jsem všem přinesla bylinkový čaj a sušenky, máslové z obchodu, a brzy poté jsme se rozloučili.“
„Kdy asi jste pili ten čaj?“
To vím úplně přesně, jenže takový údaj by vzbudil mnoho nepříjemných otázek, do nichž bych se mohla snadno zamotat jako muška do pavoučí sítě. Což nehodlám dopustit, takže budu raději lehce mlžit. „Počkejte,“ prohlásím a nakrčím čelo, jako že nad tím hrozně uvažuju. Podobná taktika se mi osvědčila na hodinách hudební nauky, které jsem musela povinně absolvovat, pokud jsem se chtěla věnovat zpěvu a hře na klavír.
Tehdy jsem měla asi třináct let a hudební teorie jako aiolská, harmonická a melodická stupnice, enharmonická záměna nebo sextakordy a kvartsextakordy byly tím posledním, co mě zajímalo. A když nám učitelka jednomu po druhém pokládala různé otázky, jako: „Jak by vypadal kvartsextakord ve stupnici G-Dur?“, skoro nikdy jsem neznala odpověď. Byla jsem ovšem dobrou herečkou, a tak jsem nakrčila čelo, kousla se do rtů a občas zamávala dlaněmi, jako bych už měla odpověď na jazyku, avšak ne a ne ji polapit. Většinou mě pak učitelka uchránila trápení a zeptala se na odpověď vedle mě sedící kamarádky, popřípadě někoho dalšího z kurzu. A já samozřejmě nevypadla z role, protáčela jsem panenky a kroutila hlavou nad tím, že jsem si na takovou „primitivní“ věc nevzpomněla. A moje vyučující paní Dubinská za celých pět let nepřišla na to, že si z probírané látky pamatuji povětšinou jen životy a díla hudebních skladatelů. Snad bude podobná taktika fungovat i na policisty.
Kousnu se do rtu a krátce pohlédnu na hodiny. „Mohlo být něco po sedmé, ano, asi tak půl osmé, řekla bych.“
Přesně 19.54, když jsem v kuchyni rozlévala čaj do šálků.
„Dobře.“ Policistka na mě povzbudivě kývla a údaj si zapsala do černého notýsku. „A ten čaj byl kupovaný nebo domácí?“
„Domácí, dělala jsem ho z bylinek, co mám na zahrádce.“
„Konkrétně?“
Opět nakrčit čelo a pár vteřin ticho, jako že se snažím si vše co nejpřesněji vybavit. „Myslím, že jsem použila jen mátu, šalvěj a meduňku, ale mohu se mýlit. Někdy do něj přidávám ještě trochu třezalky nebo jahodníku.“
„A pak jste se rozloučili a Bílkovi odešli domů?“ zeptá se mě ta neuvěřitelně pohledná kriminalistka. Vsadím se, že má mezi svými kolegy spoustu obdivovatelů.
„Přesně tak, brzy po čaji odešli a my si pustili televizi. Běžel tam nějaký film, ale moc jsem ho nevnímala, takže si nejsem úplně jistá, co dávali. Nezlobte se.“
„Proč jste ho nevnímala?“ zajímalo kapitána.
„Pořád jsem v hlavě rozebírala tu návštěvu, že to asi nebyl moc dobrý nápad. Přemítala jsem o Zuzaně a o tom, jak se za tu dobu, co ji znám, změnila.“
„Co vás vedlo k tomu, že ta večeře byla špatný nápad? Váš, pokud jsem správně vyrozuměl.“
Aha, takže už zřejmě mluvili se Zuzanou. „Ano můj. Nevím, co jste slyšeli, ale Lukáš Bílek nebyl zrovna hodný člověk. Na svou manželku často křičel a dokonce ji fyzicky týral.“ Z mého hlasu byl jasně patrný vztek a nenávist, kterou jsem k němu chovala, ale na tom nezáleží. Pokud budou mluvit se sousedy, potvrdí se jim moje slova. Nebylo by tedy dobré předstírat, že jsme měli kdovíjak dobré vztahy.
„Mám to brát tak, že jste pana Bílka neměla ráda?“ zeptal se mě opatrně vyšetřovatel, ale v jeho očích se mu potěšeně zablýsklo, jako psovi, co právě chytil stopu – možný motiv. Nahodil vějičku a čekal, zda se na ni chytím. To má ale smůlu, protože místo na kapra, na nějž líčil, narazil na štiku.
„Neměla ráda?“ ušklíbnu se. „To je slabé slovo. Nesnášela jsem ho, ale smrt jsem mu nepřála, jestli vás zajímá tohle. Spíš vězení, aby konečně dostal, co si zaslouží.“
„Proč jste ho tedy zvala s jeho paní na večeři?“ podivil se kriminalista.
„Bude vám to asi připadat hloupé, ostatně můj muž si to myslel taky,“ začnu. „Jde o to, že jsem chtěla Zuzaně pomoct. Dát jí nějak najevo, že má přátele, na které se může obrátit. Chtěla jsem, aby věděla, že bych jí pomohla, kdyby se konečně rozhodla Lukáše opustit. Že jsem ji neodstřihla tak jako ostatní. Ale otevřeně jsem jí to samozřejmě říci nemohla, nikdy by nepřiznala, co se u nich doma děje, přestože to věděla celá ulice.“ Povzdychnu si a na okamžik se zadívám do země.
„A tak jsem se rozhodla uspořádat tu večeři. Dřív jsme se takhle scházeli pravidelně, víte? Ale to bylo předtím, než Lukáš přišel o práci a začal si vybíjet svou frustraci na manželce. Musela přestat pracovat, a protože nechtěla vysvětlovat svoje modřiny, přerušila styky skoro se všemi přáteli, s rodinou… I my se od nich tak nějak distancovali, přestože bydlí hned vedle nás. A tak mě napadalo, že když ji pozvu k nám, tedy samozřejmě i s Lukášem, protože samotnou by ji jít určitě nenechal, že jí to pomůže. Že se mi třeba svěří nebo nějak dostane odvahu a…“ Hlasitě polknu a z očí mi začnou téct slzy. „Promiňte,“ omluvím se a rychle sáhnu po balíčku papírových kapesníků v rohu konferenčního stolku, u něhož jsme seděli.
Utřu si oči a hlasitě se do něj vysmrkám. A možná trochu okatě ho žmoulám v ruce, když pokračuji v tom srdceryvném vyprávění: „Ta večeře měla být smířlivé gesto. Chtěla jsem ji jen trochu povzbudit! Nečekala jsem, že se to takhle zvrtne. Málem jsem nás všechny zabila! Sice jsem Lukáše nesnášela, ale nechtěla jsem, aby zemřel, to opravdu ne! Musíte mi věřit!“ zavzlykám a schovám obličej do dlaní, na okamžik úplně přemožená emocemi.
Tedy alespoň na oko, jinak by si mohli myslet, že jsem chladná a vypočítavá, což možná koneckonců jsem, a začali by mě podezřívat. Takhle jsem jen žena, která ho nesnášela, ale přesto neměla žádný vážný motiv mu ublížit. Navíc jsem křehké povahy a představa, že jsem někoho neúmyslně připravila o život, mě velice rozrušila.
Drobná ručka poručíka Skálové mi konejšivě poklepe na rameno. „Děkujeme paní Stránská, ještě se ozveme, kdybychom něco potřebovali.“
„Jistě, ráda pomůžu,“ slíbím a popotahujíc si znovu začnu utírat oči. „Moc se vám omlouvám, já… Nějak mě to vzalo. Nikdy bych neřekla, že…“
„To je v pořádku,“ ujistí mě kapitán Blažek. „Ještě poslední otázka. Nevšimla jste si, že by si během večeře pan Bílek stěžoval na nevolnost? Nezdál se vám nějak nemocný?“
„Neřekla bych,“ odpovím pomalu a rozvážně. „Přišel mi docela dobře naladěný, ale moc jsme se nestýkali a část večera trávil ve společnosti mého muže, bez nás žen, takže s určitostí to tvrdit nemůžu. Myslíte si, že neumřel kvůli těm houbám?“ zajímám se.
„To ještě přesně nevíme, ale možné to je,“ připustil.
