6. kapitola
6
Když děvčátko úmyslně rozbije svou panenku, vždycky to znamená něco hrozného. A přesně tak se nejspíš cítila i Zuzana, když mě v pátek potkala na chodbě na policejní stanici.
„Ty jsi ho zabila!“ začala na mě křičet. „Jak jsi to mohla udělat?“
„Nevšímej si jí,“ zamumlal Robert a objal mě kolem ramen. To ale dost dobře nešlo, jelikož Zuzana zřejmě propadla záchvatu hysterie.
„Já vím, že‘s to byla ty!“ křičela a byla by se na mě vrhla, kdyby ji nezastavila drobná poručice Skálová.
„Uklidněte se, paní Bílková,“ žádala ji a držela ji od nás s na tak subtilní osobu až překvapivou silou.
„Jsi chladná a bezcitná mrcha!“ ječela za mnou Zuzana, dokud se za námi nezaklaply dveře a my jí nezmizeli z očí. „Tak už mě sakra pusťte,“ obrátila svůj vztek na svou povinnost konající policistku.
„Ta Zuzana se úplně zbláznila,“ kroutí Robert zamyšleně hlavou. „Jeden by čekal, že bude ráda, že má od něj pokoj, a ona takhle vyvádí.“
„Láska je podivná,“ zamumlám.
„Nebo se to snaží na tebe hodit,“ uvažuje.
„Prosím?“ vyhrknu překvapeně a upřu na něj překvapením doširoka otevřené oči. Jak to k čertu myslel?
„Vezmi si to, kdo by měl větší motiv k jeho vraždě než ona? A policie to dobře ví! Proto teď hraje takové divadlo, aby se dostala mimo jejich hledáček,“ vysvětluje mi, jako by byl odborník na policejní práci a já úplný tupec, co v životě nedržel v ruce nebo neviděl v televizi jedinou detektivku.
„Když myslíš,“ pokrčím rameny a zamyšleně nastoupím do našeho auta.
Motiv by tu sice byl, ale žádné důkazy proti Zuzaně policie mít nemůže, protože je čistá jako slovo boží. Ne že bych tolik věřila v neomylnost systému, na to jsem až moc velký realista, ale vím, že bych nedokázala nechat kamarádku jít do vězení za zločin, jejž nespáchala. V takovém případě bych podnikla cokoli, abych ji z toho dostala, ideálně ovšem tak, abych neskončila v klepetech sama. Pokud by to ale nešlo jinak, přiznala bych se. Už na začátku jsem probrala všechny možnosti a alternativy, takže jsem připravená i na to. Jen je škoda, že nežijeme v Americe, protože v tamním právním systému bych měla mnohem větší šanci propadnout sítem, zahrát porotě na city, prokázat polehčující okolnosti a věřím, že můj trest by byl nižší než tady v Čechách.
„Věříš mi, že s tím nemám nic společného?“ zeptám se po několika minutách jízdy, během nichž hradbu našeho mlčení statečně zdolával moderátor rádia s pozvánkou na nějaký koncert.
„Miláčku, samozřejmě. Proč bys něco takového vůbec dělala?“
„Pravda,“ odvětím a pokusím se o úsměv. Proč bych to byla dělala? V hlavě mi najednou naskočí text, nebo přesněji jeho část, písně Frozen od mé oblíbené kapely Within Temtation, který celou situaci popisuje až neuvěřitelně věrně.
Říkáš mi, že jsem chladná,
ale co můžu dělat?
Nemůžu říct důvody.
Udělala jsem to pro tebe!
Když se lži stávají pravdou,
obětuji se pro tebe.
Říkáš, že jsem chladná,
ale co můžu dělat?
Cítím tvé utrpení.
Obětuji se.
Neodpustíš mi,
ale já vím, že budeš v pořádku.
Trhá mě na kusy, že se to nikdy nedozvíš,
ale musím to nechat být.
Říkáš mi, že jsem chladná,
ale co můžu dělat?
A ten videoklip! Hned, jak jsem ho poprvé zhlédla, jsem se do něj zamilovala. Podle mě je jedním z nejlepších vůbec. Žena v něm otráví svého manžela, tyrana, poté, co ublíží jejich dceři, a když říkám ublíží, myslím tím, že ji zneužije. Holčička se ráno prázdným pohledem dívá na svou porcelánovou panenku, které následně strhne nalepené vlásky a udeří s ní o podlahu, až jemný porcelánový obličej praskne. Jaký to symbol násilně roztříštěného dětství!
Její matka poté otráví svého manžela, za což skončí za mřížemi a popravena, a celá píseň je tak vlastně dopisem na rozloučenou, který ona před vykonáním trestu píše své dceři.
A jak jsem se vůbec dostala k výslechu?
Ve středu jsem se v centru města zbavila usvědčujících důkazů, když jsem vyhodila sáček s vyvařenými listy a bobulemi konvalinky. Přitom jsem se trochu paranoidně rozhlížela kolem, zda mě někdo nesleduje, a také jsem se pečlivě vyhýbala kamerám před vchody obchodů, hotelů a bank, a také kameře v bankomatu. Trochu moc, vím, ale opatrnosti není nikdy dost.
Po úspěšně provedené akci jsem už mnohem klidnější zamířila do restaurace, kde jsem se měla sejít s Denisou. Ta hned, jak mě uviděla, vyskočila od stolu, vyšla mi vstříc a prudce mě objala. „Zlato, jak se cítíš?“ ptala se starostlivě.
„Už líp, díky,“ odvětila jsem automaticky a posadila se ke stolu, který vybrala.
„Zatím jsem nám objednala vodu,“ vysvětlila mi přítomnost karafy vody s citronem a dvou sklenic, „ale klidně si dej něco jiného.“
„Voda je skvělá,“ usmála jsem se na ni, abych jí dala najevo, že se ke mně nemusí chovat jako k vážně nemocné nebo čerstvé vdově, jsem zcela v pořádku a oproti pondělku i docela vyrovnaná.
„Promiň, že jsem dala Adamovi tvou adresu, ale myslela jsem, že by tě návštěva mohla potěšit,“ omlouvala se a mírně se začervenala. Dobře totiž věděla, že mi vadí, když někdo rozdává mé telefonní číslo nebo adresu. Považuji to za nechtěný zásah do soukromí.
„Nevadí, Adam je fajn a jeho nečekaný příchod mi vážně zvednul náladu, takže bych ti měla spíš poděkovat. To ale neznamená, že máš kontakt na mě rozdávat,“ dodám rychle.
„Neboj, to bych neudělala,“ ujistí mě hbitě.
„A jak se vůbec máš?“ snažím se stočit rozhovor k ní, jelikož se mi nechce stále dokola mluvit o tom, jak hrozně mě Lukášova smrt zasáhla a bla, bla, bla.
„No, vlastně mám novinku,“ oznámí mi a celá se rozzáří.
„Povídej!“ pobídnu ji. Dobré zprávy teď potřebuji jako sůl.
Nahne se přes stůl a s tváří téměř těsně u mé zašeptá tu bombu: „Jsme těhotná. Ale zatím to nikomu neříkej, zjistila jsem to teprve včera a čekám na vhodnou příležitost, než to Jendovi řeknu.“
„Komu bych to říkala?“ nechápu. Denisa není žádná celebrita, takže představa, že každý touží znát veškeré podrobnosti z jejího života, je opravdu směšná. „A on už se teda konečně rozvedl?“ zeptám se, když si vzpomenu, že její přítel je vlastně ženatý.
„Ještě ne, víš přece, jak to s jeho ženou je. Pokaždé, když jí naznačí, že by chtěl odejít, začne mu vyhrožovat, že si něco udělá a tak. A on je tak hodný. I když ji už dávno nemiluje, má o ni strach, nechce, aby se jí něco stalo. Ale teď je tu to dítě, tak se věci aspoň konečně dají do pohybu. Už dávno uvažoval o tom, že jí najde nějakého psychiatra, který by jí pomohl ten rozchod zvládnout. Už se tak těším, až to všechno bude konečně za námi a Jana nám už nebude zasahovat do života,“ vypráví mi zasněně, jakou růžovou budoucnost si se svým princem maluje.
A já nevycházím z údivu, jak mu taková inteligentní žena může tak dlouho žrát ty jeho kecy. Vždyť už jí rozvod slibuje aspoň tři roky a pořád nic! Takový se rozvést nechce, to je nad slunce jasné. A ty psychické problémy jeho ženy? Vsadila bych se, že si je vycucal z prstu, aby se měl na co vymlouvat.
„Tak doufám, že vám to vyjde a brzy už budete jedna šťastná rodinka,“ pronesu se shovívavým úsměvem, nechávajíc si moudře svůj názor pro sebe.
O nějakou hodinu a půl později, potom, co jsme se přátelsky objaly na rozloučenou a rozešly se každá jiným směrem, jsem se jako už tolikrát předtím zastavila před jednou z tisíce výkladních skříní nacházející se v historickém centru města. Poslední tři měsíce se zde zastavuji vždy, když jdu kolem - například z práce, divadla, nákupu – a pár minut hledím dovnitř, zálibně si prohlížejíc jednu z vystavených kabelek.
Nejsem zrovna žena, kterou by kdovíjak braly právě kabelky nebo boty, osobně jsem spíš na šátky a šperky, ale tahle mě opravdu zaujala. Je z kvalitní bílé kůže, zdobená jemným vypíchaným ornamentem a většinu přední i zadní strany zabírá jemný orientální motiv vyvedený v růžové barvě, narušený ovšem dvěma proti sobě letícími holubicemi, jež se téměř dotýkají zobáčky jako by v polibku. Ta něžná kombinace růžové a bílé mě kdožvíproč zcela uchvátila.
Jako by mě najednou něco posedlo. Nevím, jak jinak to vysvětlit, protože nepoznávám samu sebe, když najednou beru za kliku a vstupuji do předraženého italského butiku. Očima okamžitě najdu svou vytouženou kabelku a vezmu ji do rukou. Je tak měkká. Chvilku fascinovaně přejíždím prsty po složitém vzoru a jakýsi neznámý vnitřní hlas mě přesvědčuje, že tu tašku prostě musím mít. Kdo ví, co bude zítra, třeba skončí svět, tak proč si neudělat radost?
„Líbí se vám?“ zeptá se mě prodavačka.
„Vezmu si ji,“ pravím rozhodně a zamířím se svým úlovkem ke kase. Stojí víc, než všechny mé kabelky dohromady, ale to je mi jedno, tak obrovská suma to zase není. Ochotně vyndám platební kartu a podám ji prodavačce.
Po příchodu domů jsem našla ve schránce předvolání k výslechu na páteční dopoledne, a tak jsme se v daný čas dostavili na policejní stanici. Zavedli nás každého do jiné výslechové místnosti, kde si nás vzal do parády jeden z vyšetřovatelů. Já vyfasovala kapitána Blažka.
„Paní Stránská, můžete mi prozradit, kde jste vzala ty houby, z nichž jste vařila onu osudnou večeři?“ začne.
„Nasbírala jsem je,“ přiznám.
„Můžete uvést konkrétní lokalitu?“
„Samozřejmě, bylo to ve Vápencích u Ledenic,“ přiznám.
„To je trochu z ruky, ne?“ podiví se. „Proč jste šla na houby tam, proč ne do Boru, který máte mnohem blíže?“
„Každý houbař má svoje místa,“ odvětím vyrovnaně. „Chodila jsem do Vápenců se svým dědečkem jako malá holka a chodím tam dodnes, je to pro mě citová záležitost. Co to má ale společného s Lukášovou smrtí?“ předstírám nechápavost.
„Víte, že jedovatá čirůvka tygrovaná, která způsobila otravu vás čtyř, je velmi vzácná houba rostoucí pouze na vápenitých půdách?“ zaútočí.
„Ne, to jsem nevěděla,“ odvětím roztřeseně. „Chcete říct, že kdybych sbírala houby jinde, tak by se to nestalo?“
Dokonce se mi podaří vymáčknout z oka slzičku. Dnes jsem ve vrcholné formě.
„Přestaňte s tím divadélkem,“ vyštěkne na mě a já sebou podvědomě trhnu. „Poptal jsem se na vás a mám potvrzeno z několika zdrojů, že se v houbách vyznáte velmi dobře. Svědci doslova tvrdili, že si nedokážou představit, že byste se mohla tak splést.“
Pitomí ukecaní sousedé! Kolikrát jsem jim pomáhala přebrat obsah jejich košíků, aby se náhodou něčím neotrávili, a oni mi to teď takhle vrací!
„Nevím, kdo vám co napovídal. Ano, vyznám se v houbách docela dobře, ale mykolog nejsem! Neznám všechny druhy!“ začnu se bouřlivě obhajovat. Naštěstí jsem se na podobné otázky připravovala, jenže ani sebelepší příprava nedokáže překonat strach a stres, jaký při takovém výslechu zažíváte.
„Na tom ostatně až tolik nezáleží, protože pan Bílek koneckonců nezemřel na otravu houbami,“ hodí do místnosti granát a čeká, co já na to.
„Jak to, že ne?“ vyhrknu, možná ale až příliš rychle. Nejradši bych se napila, protože mám ze samé nervozity úplně sucho v ústech, ale v tuto chvíli by to vypadalo, jako že hraju o čas. To by bylo špatné, moc špatné.
„A na co tedy zemřel? Proč jsem po tom u výslechu?“
„Testy prokázaly, že byl otráven glykosidy, v jeho krvi se našly mimo jiné konvalatoxol, konvalosid, lokundjosid, konvalatoxosid a majalosid,“ předčítá mi ze spisu. „Víte, co jsou zač?“
„Ne, to opravdu netuším,“ trvám si na svém. Sakra, mám strašnou žízeň.
„Všechny tyto látky obsahuje konvalinka. Že je konvalinka jedovatá, to, předpokládám, víte,“ praví a probodává mě přitom pohledem.
„Samozřejmě, to snad ví každý.“
„Poručík Skálová si při naší pondělní návštěvě u vás všimla, že máte na zahradě konvalinky.“
„A proto jsem ho otrávila?“ zeptám se nevěřícně. „Konvalinky má na zahradě spousta lidí, na jaře je můžete koupit v květinářství, a v lese se taky dají najít celkem snadno.“
„To je pravda,“ uzná, „ale v celém tomhle případu mi něco nehraje. Chcete vědět co?“
„Vy mi to jistě povíte.“
„Víte, na otravu konvalinkou se umírá poměrně vzácně, člověku se totiž udělá zle, dostaví se zvracení, malátnost, halucinace. Dotyčného pak odvezou do nemocnice, kde mu vypláchnutí žaludku a živočišné uhlí obvykle zachrání život. U pana Bílka to ale nefungovalo, a víte proč?“
„To tedy opravdu nevím,“ odvětím a založím si ruce na prsou, což je defenzivní pozice. K čertu. Ale možná to nevadí, vždyť kdyby mě osočoval neprávem, také bych se bránila. Jen neztrácet hlavu, mysli, mysli, mysli.
„To ta otrava houbami. Podle mě se to stalo takto: panu Bílkovi se udělalo zle, ale nepřičítal tomu valný význam, každému se někdy udělá špatně. A jeho ženě nic nebylo, takže to z jídla být nemohlo. Myslel si jistě, že to přejde, ale jeho stav se pořád zhoršoval, a pak už začalo být špatně i jeho manželce, což je přimělo zavolat sanitku. Vypláchnutí žaludku ale nemohlo panu Bílkovi pomoci, protože jedovaté látky z oné houby znásobily účinky jedu konvalinky, což vedlo k totálnímu selhání vnitřních orgánů a následné smrti.“
„To je strašné, ale co s tím mám společného já?“
„Vám nepřipadá podezřelé, že ve stejný den, kdy pan Bílek náhodně požil jed z konvalinky, se ještě náhodou otráví houbami? Navíc od požití obou jedů nemohlo uběhnout více času než hodina a půl, spíš méně. Mně to tedy připadá krajně podezřelé.“
„Chcete říct, že jsem ho úmyslně otrávila?“ zeptám se nevěřícně. „Myslíte si, že jsem schválně sebrala jedovatou houbu a přidala ji do jídla? Vždyť jsme se otrávili všichni! Musela bych být cvok, abych riskovala vlastní život nebo život svého manžela! To je přece naprosto šílené!“
„Nebo naprosto geniální,“ odvětí a znovu do mě zabodne ten svůj zkoumavý pohled, kterým jako by se mi snažil nahlédnout až na dno duše.
„Vy jste blázen!“ vykřiknu a vyskočím ze židle. „To nemůžete myslet vážně!“
„Uklidněte se, paní Stránská,“ vyzve mě.
„Jak se mám uklidnit, když se na mě snažíte hodit vraždu?“
Tak takhle to celé probíhalo. Strávila jsem u výslechu něco přes hodinu, než mě konečně propustili, ale přesto ve mně zůstával neodbytný pocit, jenž ve mně hlodal jako červ v jablku, že ten policajt přesně ví, jak to bylo, a že se nevzdá, dokud mi to nedokáže. Jako buldok, zakousne se a už nepustí.
„Cos jim pověděl?“ zeptám se, svírajíc prsty svou nádhernou novou kabelku, jako by to byl záchranný kruh.
„Že moje emocionálně založená manželka, která pláče i u rodinných vánočních filmů, prostě není schopná vraždy. A že jsou to zatracení blázni, jestli si něco takového myslí.“
„Miluju tě,“ vyhrknu spontánně. Mám takovou radost, že mi věří, že za mnou stojí, že o mně ani na chvilku nepochyboval.
Ale co když se dozví pravdu? To by ho zničilo. Zničilo by to NÁS!
A kdoví, zda jsem ještě vůbec schopná plakat u filmů a knížek. Něco ve mně umřelo spolu s Lukášem a já už nejsem ta stejná žena, jako jsem byla před týdnem.
Tak kdo tedy jsem?
