8. kapitola
8
„Je to perfektní,“ prohlásí Adam, sklánějící se nad mým zápisníkem, pomalu se zaplňujícím povětšinou poetickými texty, a obdaří mě zářivým úsměvem.
„Myslíš?“ nakrčím zamyšleně čelo. „Mně se to moc nezdá.“
„Vždyť jsi to napsala?“ podiví se.
„A to automaticky znamená, že s tím musím být spokojená? Vždycky je co zlepšovat.“
„Ty si vůbec nevěříš, to je tvůj problém,“ sdělí mi.
„V tom máš nejspíš pravdu. Znám tolik skvělých autorů. Když čtu jejich knížky, vím, že tak dobrá prostě nikdy nebudu. Je to trochu deprimující,“ přiznám, čím se v soukromí často užírám.
„Každý je dobrý svým originálním způsobem, nemůžeš kopírovat něčí styl, to je v umění zabiják.“
„Jak se to vezme,“ zabručím si pro sebe. Špetkou talentu Karla Čapka nebo Roberta Masella bych rozhodně nepohrdla.
Adam se kriticky zadívá na jednu z fotografií na stole, na tu, na níž je zobrazena večeřící rodina, avšak ne obyčejná. Starší žena s netečným výrazem okusuje kuřecí stehno, zatímco dvě děti se přetahují o drobné křidélko. Zajímavá stylizace. K tomu si vezme do ruky můj zápisník a tiše si mumlá text, jenž by potenciálně mohl v připravované knize snímek doprovázet. „Rodina u večeře. Matka, dcera, syn. Boj o jídlo, o ohlodané kosti, ale proč? Je snad hladomor? Proč jedni jí až k prasknutí, zatímco druzí se perou o jediné sousto? Snad model společnosti? Alegorie světa? Taková je tedy pravá tvář konzumu?
Ach běda těm ubohým bytostem, co nad prázdným stolem, jako tvář za sklem cukrárny, hladový žebrák před stánkem s voňavým chlebem, jako kojenec, jemuž rvou od úst prs, se slzami v očích sní o hostině. Jen nahota odkrývá pravdu v celém jejím hnusu. Mastné tváře a vyčnívající kosti. Radosti z požitků, jež se v ústech mění v prach. Prach cest štípá do očí a dusí plíce přerývanou vinou. Snad unikne osudu, jehož útroby v žalostné symfonii křičí hrůzou z pomalého umírání! Jen dosednout na židli, co tvrdá je a studí jako mučicí nástroj z dávno zmizelého středověku, kam kat odsouzence posadil, jako noční můra, jež na víčka tlačí k ránu a úží dech neznámou úzkostí. Na křeslo Záhořovo zasednouti ke kamennému stolu a očekávat průzračnou vodu v džbánu, laskavé pohlazení a jen letmý okamžik přiblížení se k rohu hojnosti. Blahoslavena buď chvíle božího umučení! Prvotní radost a první hřích. Až dojdeme tam na konec duhy, kde za prchavé potěšení zaplatíme krví. Špatný obchod. Tak chutná popel v ústech bezzubých. Zbytky z Poslední večeře.“
Skončí a nastane chvíle rezonujícího ticha.
„To je tak… silné,“ prohlásí, neschopen nalézt výstižnějšího výrazu. „Opravdu působivé.“
„Moc dlouhé a filozofické,“ oponuji.
„Kato, to má být filozofické. Právě proto jsem na tom chtěl dělat s tebou. Ty máš to správné cítění. Nevím, jak to děláš, ale vždycky dokážeš naprosto přesně vystihnout tu myšlenku, kterou jsem se snažil vložit do každé fotky. Ty ty výjevy nepopisuješ, ty odhaluješ jejich duši!“ brebentí zapáleně. „Děkuju!“ vyhrkne a prudce mě sevře v náručí a vlepí mi pořádnou pusu na tvář. „Jsi skvělá, vážně ohromná.“
„Tak jo,“ vzdám to a po tvářích se mi rozlije lehký ruměnec. „Díky za uznání. Ani nevím, jak se mi podařilo takový text vůbec vyplodit. Víš, že nesnáším moderní poezii. Když to nemá rým…“
„Není to báseň,“ doplní s úsměvem Adam a dál se prohrabuje obrázky rozházenými po celé desce stolu. „Tohle je báseň v próze, pokud vím.“
„Asi jo, ale ty taky nemám ráda.“
„Ať je to, co je to, jsi úžasná,“ prohodí a vrazí mi do ruky další fotku, tentokráte černobílý portrét mladé ženy v mikině s kapucí a piercingem v levé nosní dírce, jak líbá na čelo miminko, co jemně svírá v náručí. Okamžitě mě napadne, že to vypadá jako moderní verze Panny Marie s Ježíškem. „Co bys třeba řekla o tomhle?“ vybídne mě a druhou rukou mi přistrčí zápisník s propiskou.
Po plodném dni se cítím skvěle a hodlám tak příjemný den i perfektně zakončit. Obléknu si krásné večerní šaty, co obvykle vytáhnu ze skříně tak jednou do roka, možná ani to ne, pěkně se učešu a nalíčím. Šíji ozdobím perlami po babičce – ve skutečnosti jde pouze o imitaci, avšak na tom vůbec nezáleží – a do uší dám jemné stříbrné náušnice. Co je na tom špatného, chtít si občas připadat krásná a sexy?
Potom se v té fialkové róbě snesu ladně po schodišti dolů do obýváku, jen zlehka se dotýkajíc zábradlí, jako to dělají filmové femme fatale. Dám do přehrávače cédéčko Secret Garden a zcela se oddám podmanivým tónům jejich hudby. Zavřu oči, pomalu rozvlním své tělo, uvolním ruce, kterými různě kroutím kolem svého těla, což mi zůstalo po lekcích orientálního tance, které jsem na střední navštěvovala, nechám své vědomí odplynout někam daleko. Užívám si tu lehkost a volnost. Jako bych se vznášela.
„My něco slavíme?“ vytrhne mě ze zasnění nejistý hlas mého muže.
„Vůbec ne,“ odvětím a věnuji mu plachý úsměv.
„Tak proč ta paráda,“ zamračí se a podezřívavě si mě změří. Nejspíš přemýšlí, zda ho jen nelakuju a ve skutečnosti nečekám na to, že odněkud vytáhne puget a prohlásí: „Ale zlato, já přeci moc dobře vím, že dneska je výročí našeho seznámení,“ nebo jiné podobné významné datum, které si ženy vždycky pamatují, zatímco muži ho s klidem pouští z hlavy jako absolutně nepodstatnou informaci.
Pokrčím rameny. „Prostě jsem dostala chuť si je vzít, nic v tom nehledej.“
„Vážně?“ otáže se, stále zachmuřený a já skoro vidím, jak se mu v lebce hbitě otáčejí kolečka.
„Vážně,“ ujistím ho. „Mimochodem, dnes se mi nechtělo vařit, ale objednala jsem nám paellu. Kurýr tu za chvíli bude.“
„Fajn,“ odvětí, sundá si sako a přehodí je přes opěradlo židle. „Co jsi celý den dělala?“
„Pracovala na textech do Adamovy knihy.“
„Jako obvykle,“ zabručí.
„Vadí ti to snad?“ zarazím se.
„Jen si říkám, že od té doby, co s ním na tom pracuješ, jsi nějaká… jiná.“
„Jak jiná?“ nechápu.
„Vždyť se na sebe podívej,“ prohlásí a mávne pravačkou ke mně. „Nejdřív ty vlasy a teď se tu nakrucuješ ve večerních šatech. Připadá ti to normální?“
„Já na tom nic divného nevidím,“ urazím se. Sáhnu po dálkovém ovládání a utnu muziku, která zničehonic přestala být balzámem na mé nervy a začala je naopak spíš dráždit.
„Ženská v tvých letech už by měla mít rozum,“ trval si na svém Robert.
Chtěla jsem mu na to říct peprného, ale než jsem vůbec stihla otevřít pusu, zadrnčel domovní zvonek, a tak jsem radši popadla peněženku a došla si převzít doručenou večeři.
Poslední dobou si s Robertem pořád jen vjíždíme do vlasů, čím to? Nejdřív jsem se domnívala, že je to tím, co jsem udělala. Že ta zatracená vražda, s níž se mu nemůžu svěřit, mezi nás postavila zeď. Ale čím déle o tom přemýšlím, začíná se mi zdát, že ta zeď tam byla už předtím, jen jsem ji neviděla.
„Nechci se hádat,“ prohlásím, když se vrátím do obýváku a položím tašku se dvěma polystyrenovými krabičkami s naší večeří na desku stolu. „Dojdu se převléct.“
„Nemusíš, takhle ti to moc sluší,“ odvětí smířlivým tónem a jemně mě vezme za ruku. „Taky se nechci hádat.“
Přikývnu a přisednu si k němu na gauč. Nahne se ke mně a lehce mě políbí, je to však jen takové letmé pohlazení po rtech, žádná vášeň, žádný oheň. „Tak se do toho dáme, než nám to vystydne,“ navrhnu, když se ode mě odtáhne. Sáhnu po jedné z krabic a chopím se příboru, který Robert donesl z kuchyně, zatímco jsem platila kurýrovi. Oba tiše večeříme a mně se přitom vybaví parafráze Lucie Bílé na známou píseň dua Hapka-Horáček S cizích chlapem v cizím pokoji, jež zazněla v lyrikálu Kudykam.
„S cizím chlapem v cizím pokoji,
nějak nejsem ve svý kůži, řekla bych.
Snad tu schází něha, snad tu schází hřích,
ale mně tu schází obojí.
…
Stejně jak ta chůze v postroji,
jsem tu se svým mužem ve svým pokoji.
Na na na na na na na na na na na na na na
na na na na na na na na na na na na na na.“
O pár hodin později, když už se oba chystáme ke spánku, se k Robertovi přitulím a položím si hlavu na jeho rozložitou hruď. Naslouchám tlukotu jeho srdce, a zatímco mě rukou nepřítomně hladí po zádech, se ho nečekaně zeptám: „Nemyslíš, že je vhodná doba myslet na miminko?“
Jeho ruka se zarazí a on se na mě zkoumavě zadívá: „Co tak najednou?“
„To není najednou,“ zamumlám. O dítěti jsme mluvili už dřív, ale nejdřív jsme zařizovali dům, řešili peníze, pak jsem měnila práci, teď se ale náš život ustálil a tak bychom konečně mohli začít naši rodinu rozšiřovat. A také by to mohlo pomoct našemu manželství, které poslední dobou tak trochu skomírá.
„Zlato, já vím, že bys chtěla děti, já taky a jednou si je určitě pořídíme,“ začne.
„Kdy jednou?“
„Až bude vhodná doba,“ odvětí a znovu mě začne v drobných kroužcích hladit.
„Mně se ale zdá, že už je vhodná doba.“
„A co ten tvůj projekt?“ zeptá se.
Nadzvednu se na lokti, abych mu viděla do tváře, a s úsměvem opáčím: „Ale miláčku, psaní krátkých textů těhotenství nevadí. A pak, za pár týdnů s tím stejně budeme hotoví.“
„Třeba se pak budeš chtít pustit do něčeho dalšího,“ namítne. „Nechtěla jsi vždycky napsat román?“
„To ano, ale zatím nevím o čem. A to mohu taky dělat na mateřské.“
„Jak myslíš, ale když se teď možná budeme stěhovat, nepřijde mi dítě jako dobrý nápad. Přivést nového človíčka do všeho toho chaosu.“
„O jakém stěhování to mluvíš?“ zamračím se a zprudka se posadím.
„No, Černý plánuje otevírat nový hotel v Třeboni a bude potřebovat spolehlivé lidi. Mohl bych ten nový hotel vést, což by pro nás znamenalo víc peněz, není to skvělé?“
„Nový hotel? Jak to, že o tom nic nevím?“ vyjedu na něj. To mi říká až teď?
„Nechtěl jsem nic říkat, dokud to není jisté,“ odvětí a s povzdechem si založí ruce za hlavu. Tuší, že to ode mě pěkně schytá.
„A to bys mě jako postavil před hotovou věc?“
„Nechápu, co ti na tom vadí, je to pro nás skvělá příležitost.“
„Pro tebe,“ opravím jej. „A co moje práce?“
„Recenze na knížky můžeš psát i z Třeboně,“ odvětí s naprostou samozřejmostí. Jasně, moje práce podle něj vůbec není důležitá. Jak někdo nevydělává spoustu peněz a není ověšen tituly, nemá nárok na respekt.
„A co porady?“
„Bože, Káťo!“ posadí se taky a rozhodí bezmocně rukama. „Třeboň není na druhým konci světa, je to pár kilometrů. Když ti na tom tak záleží, můžeš sem přece dojíždět. Já tam ale nemůžu jezdit každý den, potřebuju být vše pod kontrolou, být po ruce, kdyby nastal nějaký problém. Tomu přece rozumíš.“
„To chápu, ale co další kulturní akce? Nepíšu jenom recenze.“
„I v Třeboni mají divadlo a kino, a taky festivaly,“ vypočítává mi.
„No, to mi teda bude platný, pro časopis, co se soustředí na Budějovicko,“ zamračím se na něj. Copak to nedokáže pochopit? I já mám snad právo na svou kariéru.
„Tak si sem občas zajedeš do divadla, nechápu, v čem vidíš problém.“
Vím, že má pravdu, Třeboň je prakticky za rohem a není problém sem jezdit, ale přesto mi to připadá jako podraz, jako zrada mých snů, mých ambicí. Navíc tu mám přátele, se kterými mohu trávit volný čas. Ale v Třeboni nikoho neznám, a když bude Robert pořád v práci, co budu dělat já? Mám sedět zavřená doma?
„No tak, zlato, uvidíš, že to nebude tak špatné. Začneme znova a necháme všechny hrůzy posledních týdnů za sebou. Potřebujeme to, „ přesvědčuje mě. Obejme mě kolem ramen a něžně mě políbí na šíji. „A slibuju, že až se tam zařídíme, začneme pracovat na miminku,“ slíbí.
S hořkým poraženectvím nakonec přikývnu a nechám se strnout do manželovy náruče.