Scéna z pohledu ducha
Hned, jak ji spatřila, věděla, o koho jde. Hleděla na ni a viděla její minulost i budoucnost, nebo spíše více možných budoucností. A tehdy jí došlo, že tohle je její úkol a zároveň klíč ke druhé straně.
Když tehdy zemřela, zůstala zde, aby dohlédla na svého syna, tolik ho milovala a strachovala se o něj, že jej prostě nedokázala úplně opustit. Ale to už bylo dávno. Lex už ji nepotřeboval a ona si připadala s postupujícím časem stále slabší a slabší. Vytrácela se jako dávná vzpomínka, ale přesto nemohla zmizet docela. Doslova jako by ji tu něco drželo.
Občas bloudila domem a po rodinných pozemcích, ale nikoho nestrašila, vlastně o její přítomnosti neměl nikdo ani tušení. Občas si jí všimlo nebo její přítomnost vycítilo nějaké zvíře, třeba kůň nebo kočka, ale to bylo vše. Lidé o ní nevěděli a ona ani neměla zájem dávat svou přítomnost nějak najevo. Většinu času trávívala ve své ložnici, kde ji nikdo nerušil, tedy kromě služky, která ráno chodila otevřít okno a k večeru ho zase zavírala a jednou týdně zde utřela prach a dala do koupelny čisté ručníky, jako by je snad někdo používal. Jednou za čas také vyprala její župan. To bylo vše.
Skoro jako když byla ještě naživu. Tenhle malebný pokoj jí byl vždycky útočištěm, kde se skrývala před světem, ale hlavně před svým manželem. Kdysi to býval okouzlující muž a ona se do něj bláznivě zamilovala, ale po čase se něco změnilo, její láska k němu postupně vadla, až se úplně vytratila a ona si nepřála nic jiného, než od něho odejít. To však nebylo tak jednoduché, byl tu Lex, jejich jediné dítě, a Henry jí několikrát dost jasně naznačil, že jestli odejde, tak svého syna už víckrát neuvidí. A tak zůstala.
Postupem času se čím dál více uzavírala tady ve své ložnici, bylo to vězení a zároveň svoboda. A vida, nic se od té doby nezměnilo.
Když ještě žila, několikrát přemýšlela o smrti a naivně si představovala, že ta ji osvobodí, že díky ní odtud navždy unikne. A teď? Sedí tady ve svém pokoji stejně jako tehdy. Může odejít, ale nemá kam. A tak tu tráví čas nicneděláním. Občas o něčem přemýšlí, ale většinou prostě jen je. Žádné myšlenky, žádný pohyb, dech, žádný zvuk, tlukot srdce, nezabírá žádný prostor. Cogito ergo sum, pravil Descartes. To ale nebyl mrtvý. Ona nemyslela, a přesto tady byla.
A tak plynuly hodiny, dny, měsíce, léta. Služebné se střídaly a její syn mezitím dospěl, ale jinak zůstávalo vše při starém. Země se stále otáčela, slunce vstávalo na východě a zapadalo na západě, den střídala noc a noc zase den a ona už pomalu přestala vnímat čas. Žila mimo něj.
I když žila je dost nadnesený pojem, spíše existovala.
Najednou se tu však objevila tato žena a vytrhla ji z letargie a letité rutiny. A Celeste okamžitě pochopila, že ona je tím, na co celou dobu čekala. Když už před lety chtěla odejít na druhou stranu, na místo, kam odcházejí duše všech zemřelých, překvapeně zjistila, že nemůže jít, že ji tu něco drží. Něco, co musí udělat. Tehdy ovšem neměla nejmenší ponětí, co by to mohlo být. Domnívala se, že to souvisí s jejím synem nebo s manželem, ale mýlila se. Kolik času jen strávila uvažováním o tom tajemném úkolu, který tu měla vykonat a o jehož náplni neměla sebemenší tušení. A teď najednou měla cíl.
Už věděla, koho se její poslání týká. Věděla, že musí tu ženu chránit, protože jí hrozí nebezpečí. Jenže netušila kdy. A hlavně neměla nejmenší ponětí, jak to provede. Vždyť co zmůže nehmotná žena, která se nemůže nijak fyzicky projevit? Dokonce nemá ani hlas, kterým by mohla varovat či poradit. Tak nějak ale tušila, že na tom, jak tohle celé dopadne, závisí mnoho, ne jen její budoucnost a budoucnost Claire, ale i mnoho dalších životních osudů. Byla to obrovská zodpovědnost, ale Celeste ani na chvilku nezaváhala. Neodmítla by tento úkol ani kdyby mohla.
