Ukázka 1
Aniž by o tom kdovíjak přemýšlela, automaticky zamířila k lesnímu jezírku na okraji rodinných pozemků, kam ji přede dvěma týdny vzal Lex. Bylo to den po tom, co ji poprvé políbil a ona odtud málem zpanikařeně utekla. Připuštění si, že k němu cítí něco víc, než by jako nevlastní sestra měla, bylo těžké, ale vědomí, že on cítí to samé k ní… Tehdy ji to vyděsilo a chtěla odtud prchnout a oba je tím zachránit, než bude příliš pozdě. Stále si nebyla jistá, zda udělala dobře nebo ne, když se tu rozhodla zůstat, to ukáže až čas, ale ať už to dopadne jakkoli, nelituje toho. Každý den s ním jí za to stojí.
Ten den, co ji vzal k jezírku, byl podivně zamlklý, po celou cestu neřekl ani slovo. Cítila z něj tehdy melancholickou symfonii studu, provinilosti, sebekázně, neurčitého vzteku a zarputilosti, to vše navíc prodchnuté v basových tónech slabou rezonancí lásky, která, ač hrající velato, působila v celém tom koncertu značně disharmonicky. Nikdo z nich se ale nehodlal k událostem předešlého dne vracet, nechtěli řešit ten polibek a nebezpečně se vyvíjející vzájemný vztah. Proto se Lex rozhodl zabrousit do minulosti. Zdálo se mnohem jednodušší hovořit o vzpomínkách než o současných problémech, které ovšem nebudou moci odsouvat do nekonečna.
„V dětství jsem sem často utíkal, když to bylo doma neúnosné,“ sdělil ji, když dorazili na to malebné místečko. „I teď si sem ještě jezdím vyčistit hlavu.“
„Je tu nádherně,“ prohlásila okouzleně a posadila se na zem, aniž by si dělala hlavu s tím, že si od trávy zamaže kalhoty. Panoval zde takový klid, že si mohla dovolit polevit v ostražitosti a úplně se vnitřně uvolnit.
Jezírko nebylo nijak extra velké a troufla by si tvrdit, že v modrozeleně zbarvené vodě ani nežijí žádné ryby, ale to nevadilo, protože vše kolem přímo kypělo životem. V rákosí kuňkaly žáby, z trávy vykukovaly tisíce barevných květů, žlutých devaterníků, růžových hvozdíků, bílých ptačinců a modrých zvonků. Na druhé straně vodní plochy trylkoval jeden z posledních skřivanů, co ještě neodletěl na jih. Svými smysly to všechno objímala, vnímala drobné broučky i mravence, hlemýždě, žáby a vysoko nad korunami stromů kroužícího dravce. Vzduch voněl po jehličí, mechu a chladivé vodě, po svěží trávě a ostružinách, které jí Lex podával na dlani.
Strčila si do pusy jeden fialovočerný plod a sladká šťáva jí vytryskla v ústech gejzírem sladkosti. Všechno bylo o tolik intenzivnější, když dovolila svým smyslům, aby si dělaly, co chtějí.
„Kde jsi?“ zeptal se jí po chvíli tiše Lex, jehož už opustila ona směs pocitů a byla vystřídána prostým klidem.
„Kéž bys to mohl všechno cítit, každého tvora, každou rostlinu, vítr…“ odvětila zasněně.
„To bych rád,“ kývl a náhle ji lehce objal paží kolem ramen a ona mu naprosto přirozeně položila hlavu na rameno, zavřela oči a jen vnímala vůně a tiché zvuky vody a šumění větru. Souznění, jež mezi nimi tehdy bylo, nemělo nic společného se zmatenými pocity, co vůči sobě navzájem chovali, v tom objetí nešlo o projev milenecké lásky, bylo to jen spojení dvou duší, blízkost dvou osob, dvou srdcí pohnutých kouzlem „obyčejné“ přírodní scenérie.
Vydala se tedy k tomuto lesnímu jezírku. Její klisně ale jako kdyby se na vyjížďku vůbec nechtělo. Sotva Claire krokem objela sídlo, Cristel se začala podivně ošívat a přešlapovat na místě, jako by ji něco znervózňovalo. „Copak je?“ ptala se jí jezdkyně a poplácala ji při tom konejšivě po šíji. Kobylka však jen frkla a nespokojeně pohodila hlavou.
Claire se zhluboka nadechla a vypustila svůj po většinu času vězněný šestý smysl ven. Ten se okamžitě, jásajíc nad neočekávaně nabytou svobodou, rozprostřel po okolní krajině, prozkoumával ji, prohmatával každý kout, ale nikde nenacházel nic, co by mělo Cristel rozrušovat. Zkrotila jej tedy a vecpala zpět do komůrky ve své mysli, která ovšem nikdy nešla bezpečně uzavřít, ve dveřích vždy zůstala drobná škvíra, jíž její schopnosti neustále zlomyslně prosakovaly.
Ještě pár minut klisnu chlácholila, než se jí konečně podařilo přesvědčit ji ke spolupráci. To se ovšem poměrně záhy ukázalo jako opravdu špatný nápad. Poté, co se konečně ocitla pod tmavou klenbou katedrály lesa, stačilo ujet jen pár metrů, aby spatřila kmen vyvráceného stromu ležet přímo přes cestu. Nejspíše sem padl při té bouři přede dvěma dny.
Mohla se otočit a vrátit domů, ale to by byla škoda, když se nacházela tak blízko cíli. Navíc byla dobrá jezdkyně a cestu blokoval z větší části pouze silný kmen, žádné do výšky trčící větve, neměl by tedy být problém překážku prostě přeskočit. Přešla tedy do klusu a v tu chvíli se jí zdálo, že se sedlo maličko svezlo ke straně. Ale vždyť jsem ho přece utahovala! Možná měla hned seskočit z koňského hřbetu a vše zkontrolovat, ale od jezera ji dělilo už jen nějakých sto padesát metrů. Když to vydrželo do teď, pár minut navíc už nehraje žádnou roli, říkala si.
Dala tedy klisně signál ke skoku, jenže ta se na poslední chvíli zastavila a odmítala ji poslechnout. „Dobře, dobře, udělám to hned,“ slíbila zvířeti a chystala se sesednout. Nestihla se však ještě ani pohnout, když Cristel zničehonic vyhodila zadníma nohama a Claire vyletěla ze sedla. Vteřinu plula vzduchem a měla obrovské štěstí, že přitom nenabrala žádný strom, vzápětí však přistála na tvrdé zemi, chvilku se kutálela po mírně svažitém terénu, netušíc, o co všechno už se praštila, až ji prudký náraz do hlavy zbavil vědomí.
Seděl ve své pracovně a připravoval se na nadcházející setkání správní rady, když tu náhle mu srdce sevřel nepochopitelný pocit strachu, stáhl mu hruď ocelovou obručí, že se téměř nemohl nadechnout. Co se to děje? Očima rychle propátral místnost a nemohl najít nic, co by jej takovým způsobem rozrušilo. Proč se tedy cítí tak divně? Čeho se vlastně bojí?
A pak mu náhle svitlo. Claire! Jak to, že mu to hned nedošlo? Zavřel oči a pokusil se na ni soustředit, vyslat k ní myšlenky a dozvědět se, co se děje. Nechápal sice, jak to celé funguje, ale na tom pramálo záleželo, nejdůležitější teď bylo zjistit, kde je. Jak ji má nyní vlastně v duchu nazývat? Nemůže jí říkat sestra, teď už ne. Když tak o tom přemýšlel, vlastně celá ta věc s bratrem a sestrou byla už od samého začátku jen iluzí. Už od toho prvního setkání v ní viděl prostě jen krásnou ženu a nikoliv „sestru“. Vždy k ní cítil něco víc, něco jiného, než by měl cítit ke členu rodiny.
Soustřeď se, přikázal si. Jeho myšlenky se vztáhly ke Claire, v duchu se mu okamžitě zjevila její tvář. Poprvé se ale, od okamžiku, co získal tuto schopnost duševního spojení s ní, nedočkal pražádné odpovědi. Cítil ji sice, ale byla mu jaksi vzdálená, a nemělo to co dělat s polohou v prostoru. Už totiž stačil zjistit, že se na ni může napojit, ať se nachází jakkoli daleko. Nyní ovšem její mysl mlčela, zůstala uzavřená za skleněnou stěnou, kterou ani při sebevětší snaze nedokázal prorazit a proniknout k ní. To ho děsilo.
Prudce vyskočil na nohy, až převrhl kancelářské křeslo, jež s rachotem dopadlo na podlahu. Nenamáhal se je zvedat, musel ji okamžitě najít. Vyběhl z pracovny a jako o překot se hnal do stájí, neboť si vzpomněl, že si chtěla po snídani vyjet.
Celý zadýchaný se vřítil do boxu, v němž zrovna Ben Copley měnil podestýlku, a aniž by si uvědomoval, že křičí, vychrlil na něj svůj dotaz. Ben polekaně nadskočil a upustil z ruky vidle. „Já... prosím?... Jak...?“ nechápal.
„Claire!“ vyštěkl netrpělivě Lex. „Kde je? Kam jela?! Řekla ti, kam jede?!“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Ben a zamračil se na něj, jako by se snažil uhodnout, proč se chová jako pomatenec.
„Bene, prosím, je to důležité!“ Takhle to nepůjde, jen zbytečně ztrácí čas, musí se uklidnit a získat potřebné informace. Nervózně si rukou prohrábl vlasy, zhluboka vydechl, zavřel oči a napočítal do tří, pak do pěti a poté to zkusil znovu. „Víš aspoň, kterým směrem odjela?“
„Stalo se něco?“
„Možná, vlastně nevím... prostě jen... Tak kudy odjela?“
„Slečna Claire?“ ozvalo se za ním. Lex se prudce otočil na patě a pohlédl do obličeje zmateně se tvářícímu Thomasovi. „Mířila někam na západ, viděl jsem ji, když jsem vyháněl koně na louku.“
„Na západ...“ Kolečka se mu začala v hlavě pěkně rychle otáčet. Fajn, takže co máme západním směrem, kam by tak mohla jet? Odpověď byla jasná. Jezírko!
„Pane, co se děje?“ zajímalo Bena.
„Možná nic, díky, chlapi, moc jste mi pomohli,“ vyhrkl Lex, prosmýkl se kolem zkoprnělého Thomase a rozběhl se zpět k domu. Potřebuje klíčky od auta, aby se k ní dostal do nejrychleji, přestože kůň by byl pro podobný terén lepší volbou než sporťák. Jenže všechna zvířata teď byla na louce a pak to sedlání a... Ne, auto bude každopádně rychlejší.
Proud jeho myšlenek náhle přerušilo skřípání štěrku a na příjezdové cestě se zjevil Deanův oprýskaný, červenobílý pick-up. „Kde je Claire?“ ptal se Lexe, jen co vypnul motor a vyskočil z auta.
„To by mě taky zajímalo,“ zamračil se. „Bojím se...“
„...že se jí něco stalo,“ dokončil za něj Dean.
„Svezeš mě?“ zeptal se, když v duchu rychle zhodnotil možnosti svého a Deanova auta.
„Jasně, sedej,“ prohlásil a už se hrnul zpátky za volant. „Tak kam míříme?“ zajímalo ho, zatímco couval pár metrů, aby se mohl otočit, aniž by přitom nabral okrasné keře.
„Znáš to lesní jezírko poblíž bývalé Nelsonovy samoty?“
„Aby ne,“ kývl Dean, který konečně otočil auto, a přišlápl plyn. „Myslíš, že je tam?“
„Podle všeho jela tím směrem,“ odvětil. „Jak tě vůbec napadlo, že...?“
„Nechme to na později, jo?“
„Souhlas, hlavně si pospěš.“
Po nějakých pěti minutách sjel Dean ze silnice na bahnitou cestu vyježděnou traktory, které tudy jezdily na pole o kus dál na sever. S každým výmolem auto nadskočilo jako divoký býk na rodeu, ale přesto oba muže ani nenapadlo zpomalit. Claire se zřejmě něco stalo, může potřebovat jejich pomoc, čím dřív se k ní tedy dostanou, tím lépe.
„Rychleji to nejde?“ brblal Lex už asi po desáté.
„Chceš řídit místo mě?“ nedal se Dean. „Jestli ne, tak laskavě sklapni.“
Další výmol, po němž auto nadskočilo tak, že oba narazili hlavou do střechy. „Kurva, ulevil si Lex a třel si dlaní temeno. „Zatoč doleva. Doleva povídám!“
„Já vím, sakra,“ zaklel Dean, přeřadil a odbočil.
Po trávou zarůstající, dnes již zřídka používané stezce se auto pohybovalo o poznání snáze. Kolíbalo se směrem k lesu a už tolik neházelo při najetí do občasných vymletých dolíků. Stromy se pomalu blížily, ale ač Dean hnal vůz tak rychle, jak jen bylo v tomhle terénu možné, ani jednomu z nich to nepřipadalo dost.
„To je její klisna!“ vykřikl Lex, když spatřil Cristel okusovat trs trávy vprostřed cesty.
„Vidím,“ zahučel Dean a zastavil. „Támhle leží sedlo,“ ukázal k padlému stromu.
„Nikde nevidím Claire,“ zamračil se Lex a už se hrnul z vozu.
„Claire!“ zavolal Dean. „Claire, jsi tu někde?“
„Claire!“ sekundoval mu Lex, ale odpovědi se nedočkali. Jen Cristel zvedla hlavu, upřeně se na oba podívala a pak se zase vrátila k pastvě.
„Jak mohla ztratit sedlo?“ nechápal Dean. Vydal se k němu, klesl do podřepu a začal je zkoumat. „Zdá se, že se přetrhl podbřišák,“ pravil po chvilce zamračeně.
Lex se zatím znovu pokusil vztáhnout svou mysl k ženě, na níž mu tolik záleželo. Musí přece být někde tady! Jestli spadla z koně, tak... A náhle ji ucítil. Byla blízko, maximálně tak dvacet metrů od něj. Odklusal doleva na okraj svahu a očima pořádně prozkoumával prostor mezi stromy. „Claire!“ vykřikl, když ji konečně spatřil, a vrhl se ze svahu, následován okamžitě svým přítelem.
„Panebože, Claire,“ vyhrkl, když jí pokládal prsty na hrdlo, aby zkontroloval puls. „Bože můj, jen ať je naživu. Prosím tě, Bože,“ mumlal přitom.
„Tak co?“ chtěl vědět Dean. „Je...“
„Žije,“ vydechl Lex. Nesmírně se jim oběma ulevilo. Kdyby ji ztratili... Ani na to nechtěl pomyslet. Jemně ji poplácal po tváři, jak se to dělá ve filmech, když chcete někoho probrat, ale nic se nestalo. „Nevím, jestli s ní můžeme hýbat,“ prohlásil nervózně.
„Sanitka se sem dostane jen stěží a vrtulník tu taky nikde nepřistane, takže je to nejspíš na nás,“ shrnul situaci Dean. „Musíme ji dostat do auta a aspoň k silnici, kde by si ji mohli převzít záchranáři.“
„Fajn, tak jo,“ souhlasil nakonec Lex. Zdálo se to jako nejrozumnější řešení. „Zkusím ji zvednout.“ Vsunul opatrně paže pod její nehybné tělo, přitáhl si ji k hrudi a škrábal se i s ní na nohy.
„Do háje,“ zaklel Dean a ukázal na místo, kde ještě před okamžikem spočívala. Lex v první chvíli nepochopil, co přítele tak rozhodilo, vzápětí to však spatřil též. V polámaném borůvčí se nacházel poměrně velký kámen s ostrými hranami. A byla na něm krev.
„Zkontroluj ji,“ požádal Deana a ten nelenil a opatrně jí otočil hlavu. „Má ránu na spánku,“ zamumlal. „Nevypadá to hezky.“ Jeho hlas byl naplněn stejnými obavami, jaké svíraly i Lexovo srdce.
„Dostaneš se s ní nahoru?“
„Zvládnu to,“ odvětil Lex a vykročil vzhůru.
Než se mu podařilo vynést ji až na lesní cestu, Dean stihl zavolat záchranku a poté ještě k Lexovi domů, kde požádal Paula, aby poslal někoho pro opodál stojící klisnu.
„Sednu si s ní dozadu,“ prohlásil Lex, když konečně zdolal sráz. Jelikož se obával vnitřních zranění, snažil se nést ji co nejopatrněji a postupoval tedy velmi pomalu a obezřetně. „Podrž ji na chvíli, než nastoupím,“ požádal Deana a ačkoli nerad, přesunul Claire na pár vteřin do jeho náruče. Nejradši by ji vůbec nepouštěl, ale bylo mu jasné, že s bezvládnou dívkou by se do auta dostal jen stěží. Jakmile dosedl na sedadlo, vztáhl po ní ruce. „Dej mi ji,“ přikázal nekompromisně. Dean neprotestoval, ostatně jeden z nich řídit musel, sklonil se tedy a opatrně mu ji položil na klín. Jakmile byla bezpečně uvnitř, zabouchl dveře a skočil na přední sedadlo.
„Jeď opatrně,“ nakázal mu Lex.
Jako by to sám nevěděl. Vycouval z lesa, pomalu otočil vůz a vydal se na zpáteční cestu poloviční rychlostí, než jakou se řítili sem. Občas přitom koukl do zpětného zrcátka na svého přítele, jak s ustaraným výrazem hledí do tváře své bezvládné sestry, silnými pažemi si ji tiskne k hrudi a cosi jí šeptá. Mluvil ale tak tiše, že nezachytil nic z toho, co jí říkal.
Po pěšině to celkem šlo, ale jakmile se dostali na vyježděnou, bahnitou cestu, vůz znovu začal nadskakovat jako splašený. Lex ji k sobě přitiskl ještě pevněji, snažíc se zabránit tomu, aby s ní ty nárazy házely jako s hadrovou panenkou. „Do prdele už,“ zanadával, když s ním a jeho milovanou auto znovu hodilo ke straně, až se praštil o obrubu dveří. „Tak to vem po trávě! Všechno lepší než tohle.“
Dean na okamžik otočil hlavu a zadíval se na ně, aby vzápětí kývl a nasměroval vůz z té zatracené cesty. Lex měl pravdu, po trávě to sice taky nebyl žádný med, ale takové výmoly tam zase nebyly.
Do deseti minut zastavili u silnice, kde už na ně čekala sanitka. Dean opatrně vytáhl Claire z auta a položil ji na připravená nosítka. „Spadla z koně a poranila si hlavu,“ říkal záchranáři, zatímco ten jí utahoval kolem krku límec, aby jí znehybnil hlavu pro případ, že by měla něco s páteří.
„Můžu jet s vámi?“ ptal se Lex.
„To nejde.“
„Jsem její bratr.“
„Je to proti předpisům, bohužel. Ale můžete jet autem za námi,“ sdělil mu záchranář, s kolegou pak naložil Claire do sanitky a ta se za hlasitého houkání rozjela směrem k Holworthu.
Dean na nic nečekal, naznačil mu, ať si vleze zpátky do auta a rozjel se za sanitkou. Ani jeden z nich nedokázal Claire opustit.
„Tak jak jsi věděl, že se jí něco stalo?“ zeptal se Lex po dlouhých minutách ticha. Potřeboval nějak zabít čas strávený v autě, protože z té nejistoty ohledně Claiřina stavu se asi brzy zblázní.
„Zřejmě už je na čase, abych ti to řekl,“ prohlásil Dean. Zhluboka se nadechl a pak mezi nimi odpálil tu bombu: „Jsem jasnovidec. Nebo spíš prorok, jak tomu říká Claire.“
„Aha.“ To byla jediná reakce, jaké se dočkal.
„Já ti fakt nekecám!“ otočil se nakvašeně na svého přítele.
„To mě ani nenapadlo,“ ujistil jej Lex. „Můžeš mi dát chvilku, abych to zpracoval?“
„Ehm...jasně, žádný problém.“
„Tak nějak jsem to vždycky tušil, jen jsem si to nepřipouštěl,“ prohlásil asi po dvou minutách ticha.
„Vážně?“ podivil se Dean.
„Jak jinak si vysvětlit, že jsi prostě o některých událostech věděl dřív, než se staly? Teď, když už vím, že takové věci existují, nijak extra mě to nepřekvapuje. Spíš se divím, že mi to samotnému nedošlo dřív.“
„Páni, to je fakt velká změna přístupu,“ potřásl hlavou Dean. „Říct ti o tom před pár měsíci, poslal bys mě do háje s tím, že tě tahám za fusekli.“
„To Claire všechno změnila,“ zamumlal.
„Jo.“
„Takže, jak to vlastně funguje?“ ozval se Lex po další chvilce ticha, kdy myslel na svou bezvládnou, pomlácenou sestru-milenku. „To máš nějaké vize nebo používáš křišťálovou kouli?“ zavtipkoval.
„To jako fakt?“ vrhl na něj zmatený pohled Dean. Nebyl si jistý, jak si to má přebrat. To si z něj střílí, nebo to myslí smrtelně vážně? Ne, musí si dělat srandu, protože představa stolku s černým sametovým ubrusem, zapálenou svíčkou, vonnou tyčinkou a křišťálovou koulí, nad kterou by se skláněl a mával rukama jako pouťový eskamotér, byla příliš absurdní na to, aby mohla působit byť i jen vzdáleně důvěryhodně.
„To s tou koulí měl být vtip. Nebo ji fakt máš?“
„Jasně že jo, mám jich doma tucet ve všech barvách duhy,“ zakřenil se Dean.
„Ty seš ale vůl,“ okomentoval to Lex a šťouchl jej pěstí do ramene.
„Popravdě slyším hlasy. Netuším, komu patří, jestli nějakým vyšším bytostem, duchům nebo si je jen představuju, fakt nemám zdání, ale ty hlasy mi říkají, co se kde děje nebo stane.“
„Takže ti řekly, že spadla z koně?“
„To přímo ne, jen něco v tom smyslu, že je v nebezpečí a že mě potřebuje.“
„Že tě potřebuje?“ zamračil se. Teď nebyla nejlepší chvíle na žárlení a urážení se, ale stejně mu to nebylo pochuti. Zdálo se ale, že Dean si toho jízlivého ostnu v jeho hlase nevšiml a prostě jen přikývl.
„Proč sakra zpomaluješ?“
„Je tam červená, nevidíš?“ máchl rukou Dean.
„Zatracenej semafor,“ zakabonil se Lex, když zůstali trčet na křižovatce, zatímco sanitka si to rázovala dál a brzy jim zmizela z očí.
„Bude v pořádku,“ uklidňoval ho Dean.
„To ti taky řekly ty hlasy?“
„Možná,“ připustil.
„Jak ,možná‘?“ ožil Lex. „Tak řekly, nebo ne?“
„No, přímo ne...“
„Tak co ti teda krucinál řekly?“ naléhal.
„No... úplně to nechápu... ale něco ve stylu, že bude stát na balkoně v dešti.“
„Cože?“
„Jak říkám, nechápu to, jako spoustu dalších věcí, co mi říkají, ale je to každopádně dobré znamení. Na žádném balkoně by nestála, pokud by... víš co.“
„Jasně.“
Chvíle ticha.
„A to je slyšíš pořád?“
„Čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.“
„Jak můžeš normálně fungovat?“
„No, většinou jde jen o takový slabý šum, jako když špatně naladíš rádio a to zůstane někde mezi stanicemi. Když jde ale o něco naléhavého, ty hlasy o dost zesílí, takže to nepřeslechnu. Většinou jde ale jen o šum na pozadí, nijak si toho nevšímám, nesnažím se poslouchat.“
„Sakra, a to jsem si myslel, že jen Claire to má těžké.“
„Není to tak hrozný, jak to vypadá, fakt,“ ujišťoval ho.
„Ale stejně. Jsme přátelé už tak dlouho, měl jsem si něčeho všimnout.“
„A jak prosím tě? To je blbost.“
