Sidonia von Bork
Rty měla barvy jeřabin,
když v kole se vesele otáčela,
a nad hlavou jí visel stín.
Když zpovídala se ze svých vin,
krvavé ruce si namáčela
do husté šťávy z ostružin.
A její vlasy temně plály,
černější křídel havranů,
když její ústa lásku lhaly,
plameny duši spalovaly.
Tu krutou, krásnou Moranu
však přesto všichni milovali.
Muži o ní tajně snili,
i když jí z očí čišel mráz,
a třeba jen slůvko s ní prohodili,
jiným se navždy zatratili,
jen jí se vydali napospas,
dokud se pro ni nezabili.
Co básní a obrazů věnovali
té tajemné, svůdné kouzelnici,
věčnou lásku jí přísahali,
z blízka, z dáli k ní putovali,
snad zemřít s ní toužili na hranici,
když jejím katům peklo slibovali.
Měla rty barvy jeřabin
a hlas její opojnější vína,
když vyznávala se ze svých vin,
šaty si zdobila trním z ostružin…
Jak sladký příslib toho klína!
A nad hlavou jí visel stín.