Tolik běsů, tolik víl
Jak slané vlny rozbouřeného moře
zpěněné naráží do rozeklaných skal,
tak jako pramen skrytý v hoře,
jemuž se časem ten pevný kámen vzdal,
tak trudná mysl drtí leb i skráň.
Před strachem vždy se braň!
Jako osamělý maják na útesu
i já skrývám v sobě řadu běsů.
Jako rudá zář plamenů za soumraku,
žhavé horko zachvacující tělo,
jak dotek dlaní s příslibem zázraků,
vzpomínka na to, co dávno zpráchnivělo.
Tak hoří i hladí lidská láska!
Lehký vánek na spánek mě políbil,
srdce se chvěje a duši laská,
když poznáš, že mám i spoustu víl.
Jsem jako krajina rozervaná,
zde hora, tam propast, údolí,
je-li však správně zalévaná,
ovoce citu se na ní urodí.
Hlubiny moře i nezkrotnost plamenů,
roky strádání a střípky šťastných chvil.
I když se tvářím jak sochy z kamenů,
mám tolik běsů, tolik víl.
