Koláč
Udělala jsem si těsto, na ně nalila tvarohový krém, pokladla švestky a dala plech do trouby. Ovšem ouha. Ta mrcha nefungovala! Jak to? Vždyť ještě včera šla úplně normálně! Nyní jsem ale točila knoflíky a nic, žádné světlo, žádné teplo. Co teď?
Naštěstí bydlím v městysu, kde je jen necelých 2500 obyvatel a kde žijí i další moji příbuzní. Okamžitě jsem proto vzala telefon a volala sestřenici. Bydlí sice hned vedle, ale je o hodně mladší a nikdy jsme se moc nebavily. V krizi je ale každý parťák dobrý. Díkybohu byla doma, sice sama, ale slíbila mi pomoc. Vzala jsem tedy plech, nazula pantofle a vyrazila se syrovým koláčem na okružní cestu po naší ulici.
Ano, sice jsem psala, že sestřenice bydlí vedle, ale to, že spolu naše pozemky sousedí, neznamená, že máme vchod na stejné straně. Musela jsem tedy opatrně, abych ten řídký krém nevyšplíchla, obejít před námi stojící bytovku a po strmé stráni přejít až k vratům do dvora, kde jsem musela vybalancovat plech na jedné ruce, abych mohla zazvonit. Po celou dobu jsem se navíc modlila, abych nikoho nepotkala, protože jsem opravdu nechtěla vysvětlovat, proč "jdu na návštěvu" se syrovým koláčem.
Sestřenice otevřela a v kuchyni jsme úspěšně strčily plech do trouby. Měla jsem ještě nějakou práci, tak jsem ji poprosila, zda by mohla koláč pohlídat a zavolat mi, až bude hotový, že si ho vyzvednu.
"A to poznám jak?" ptala se trochu vyděšeně, protože sama nikdy nic nepekla.
"No, ten krém ztuhne a okraje těsta zhnědnou. To poznáš," uklidňovala jsem ji, ačkoli jsem začala horlivě přemýšlet, jestli bych se radši neměla drze pozvat třeba na limonádu a koláč si ohlídat. Nakonec jsem ale, s posledním nervózním pohledem směrem k troubě, přece jen odešla. Říkala jsem si, že když bude nedopečený, nevadí, tak ho tam ještě chvilku nechám, až si pro něj přijdu, horší by bylo, kdyby ho spálila. Jen aby proboha nevyhořela, ale to snad nehrozí.
Když se mi sestřenice konečně ozvala s tím, že už to asi je, byla jsem celá na trní, jak to dopadlo. Naštěstí skvěle, její první pečení dopadlo dobře a koláč byl tak akorát. Teď jen zbývalo dopravit ho zase domů. Nejlépe beze svědků. Naštěstí jsem myslela na všechno a vzala si z domova kuchyňské rukavice. Jelikož mám ale citlivou pleť a odjakživa mi dělá problém i teplá vana, bylo těch pár desítek metrů domů docela náročných. Už v půlce cesty bych rozpálený plech nejradši hodila na trávník a strčila ruce pod proud studené vody. Nakonec jsem jej ale přece jen domů donesla a ani jsem si neuhnala žádné popáleniny, takže dobrý. Jen zbývalo vyřešit, co udělat s troubou.
No nic, tak jsme si koupili novou.