Skutečný doktor Jekyll. Přežil William Brodie vlastní popravu?
Málokdo tuší, že se známý spisovatel a edinburský rodák Robert Louis Stevenson (1850-1894) při tvorbě své světově proslulé novely Podivný případ dr. Jekylla a pana Hydea (poprvé vyšlo v roce 1886) nechal inspirovat skutečně žijícím člověkem. Tím byl jistý William Brodie, žijící v letech 1741 až 1788, jenž byl podle svého postavení v řemeslnickém cechu titulovaný jako diákon. Ve dne to byl poctivý, bohatý edinburský měšťan s prosperující truhlářskou dílnou na umělecký nábytek, člen městské rady i sdružení řemeslníků, v noci se z něho ovšem stával hazardní hráč, pijan, prostopášník a posléze i zloděj. Brodie však, na rozdíl od Jekylla, na tento svůj dvojí život žádný lektvar nepotřeboval. Rád hrál karty i v kostky a náruživě provozoval i pokoutní, ačkoli v té době oblíbené kohoutí zápasy. Dokonce kvůli nim i několik kohoutů choval. A přestože byl ženatý, potají si vydržoval hned dvě milenky současně, které o sobě navzájem samozřejmě nic netušily. První z nich, Anna Grantová, mu postupně porodila hned tři nemanželské děti, druhá, Jean Wattová, pak přivedla na svět další dva Brodieho potomky.
Jelikož byly tyto Brodieho záliby poměrně finančně nákladné, nezbylo mu časem, i přes slušné jmění zděděné po otci, nic jiného, než se vydat na dráhu zločinu. Svou kriminální kariéru začal zřejmě roku 1768, kdy si zkopíroval klíče od dveří banky a ukradl z ní 800 liber, V této činnosti pak nadále pokračoval. Tajně si pořizoval voskové otisky klíčů v domech bohatých zákazníků i přátel z vyšší společnosti a v noci se tam vracel na loupežné výpravy za penězi, šperky a jinými cennostmi.
V roce 1786 se dokonce spolčil s anglickým zámečníkem Georgem Smithem, s nímž se seznámil ve vykřičeném domě na Grassmarket. O rok později se k nim přidali ještě John Brown, zloděj na útěku před trestem sedmileté deportace, a švec Andrew Ainslie. Této bandě se dokonce podařilo 29. října 1787 odcizit vzácné stříbrné žezlo přímo z knihovny Edinburské univerzity. Dlouho jim ale štěstí nevydrželo. V březnu následujícího roku se pokusili vykrást berní úřad v Chessel’s Court v Cannongate, tato akce ovšem, jak se ukázalo, měla být jejich poslední.
Ivana Mudrová ve své knize Tajnosti skotské metropole. Edinburské procházky a příběhy uvádí hned dvě možné verze tehdejších událostí. Podle jedné z nich prý diákon Brodie usnul na hlídce. Přestože se většině podařilo uniknout, Ainslie byl chycen a rozhodl se zachránit si krk vydáním svých spolupachatelů.
Podle druhé verze lupiči, protože byli předčasně vyrušeni, získali jen nepatrnou kořist, ale přesto se rozhodli gang rozpustit a nadále už nepokračovat v nebezpečné činnosti. John Brown však mínil z nastalé situace vytěžit, co se dá, a tak zašel za prokurátorem a za vysokou finanční odměnu a příslib královského pardonu komplice udal.
Anglická wikipedie popisuje celou událost ještě trochu jinak. Podle ní, když Brodieho plán selhal, vydal se Brown za prokurátorem pro pardon, jenž byl nabídnut již po minulé loupeži tomu ze zlodějů, kdo by ostatní udal, a prozradil jména Smithe a Ainslieho. O zapojení Brodieho však pomlčel. Oba jeho kumpáni byli okamžitě zatčeni. Další den se je Brodie pokusil ve vězení navštívit, ale nebylo mu to dovoleno. Diákon rychle pochopil, že mu teče do bot a rozhodl se tedy urychleně opustit Edinburgh. Utekl do Londýna a odtud do Nizozemí s plánem odplout do Ameriky. V Amsterodamu byl však vypátrán, zatčen a poslán zpět do Edinburghu k soudu.
Soud s Brodiem a Smithem začal 27. srpna 1788. Zpočátku nebyly proti Brodiemu dostatečné důkazy a to i přesto, že se u něj v domě a dílně našly zkopírované klíče, převlek a pistole. Jenže svědectví Browna a Ainslieho, který se také rozhodl svědčit, aby se stejně jako Brown dočkal omilostnění, a určité pasáže v dopisech, co Brodie na útěku napsal, jej nakonec usvědčily. 28. srpna 1788 soud oba obžalované odsoudil k smrti oběšením. Oba byli oběšeni na Tolboothské věznici na High Street 1. října 1788 před davem 40 000 lidí. Pikantní, byť nepodloženou podrobností je, že rozsudek měl být vykonán na nově zkonstruovaném popravčím zařízení s propadlem, na jehož vývoji se Brodie jako truhlář předtím podílel a dokonce jej ze své dřívější funkce doporučil městské radě.
Říká se, že Brodie měl důmyslný plán, jak přežít vlastní popravu, a proto nesl ortel s až zarážející statečností a dokonce humorem. V dopise s prosbou o návštěvu, který poslal z vězení radnímu, svému někdejšímu příteli, prý napsal žertovně: „Jistě mě zastihnete doma a hodí se mi to kdykoliv!“ Krásná ukázka šibeničního humoru. Pro svůj plán si nejprve získal písemný souhlas starosty se svým požadavkem, že jeho mrtvé tělo nebude ponecháno ve věznici, nýbrž neprodleně doručeno Alexandru Patersonovi, „aby ho zaopatřil a důstojně pochoval“. V té době už však byl Brodie domluvený se zkušeným chirurgem, aby hned, jak to bude možné, tajně zahájil resuscitaci. Dále podplatil kata, aby popravu zdržoval a oběšení tak trvalo jen krátce. Pro jistotu si navíc hluboko do krku vsunul stříbrnou trubičku, aby se zcela neudusil, až mu oprátka sevře hrdlo. Podle jiné verze této historky mělo jít dokonce o ocelový límec. Také měl pod oblečením z obou stran těla pevné dráty, jež měly sloužit ke zmírnění škubnutí.
V osudný den se výkon trestu skutečně dosti zdržel, ale nakonec přeci jen oba zločince pověsili. Když byl Brodie prohlášen za mrtvého, odřízli jej ze šibenice a odvezli do skladu dřeva ve slepé uličce Brodie‘s Close. Zázrak se však nekonal, jelikož chirurg i přes veškerou snahu nedokázal Brodieho oživit. Diákon byl zkrátka mrtvý. Pohřbili jen v neoznačeném hrobě na Buccleuch Church v Chapel Street. Na tomto místě se nyní nachází parkoviště. I tak se ale vyrojily nepodložené pověsti, podle nichž Brodie svou smrt „ve zdraví“ přečkal, změnil si totožnost a uprchl do Paříže.
Podle profesorů Raymonda McNallyho a Radua Florescua z Boston College se ovšem Brodiemu toto divadlo zdařilo a jeho předpokládaný hrob se později ukázal být prázdným.
Ať už to bylo jakkoli, Brodie rozhodně zůstal „živý“ v lidovém folklóru. Památku na něj najdeme přímo na Královské míly, kde se dodnes nachází nejen uličky Brodie’s Close a kavárna Deacon’s House Café, ale též taverna Deacon Brodie’s Tavern s vývěsním štítem zobrazujícím tohoto zločince. Stejnojmenná hospoda se pak nachází též v New Yorku mezi 8. a 9. Avenue. V roce 1997 byl pak v Edinburghu o Brodiem dokonce natočen film, v hlavní roli s Billym Connollym.
S diákonovým životem a zločiny se spisovatel Stevenson podrobně seznámil již v mládí. V majetku jeho rodiny se dokonce nacházel šatník z Brodieho dílny. Stevenson byl fascinován touto dvojakostí Brodieho osobnosti - na veřejnosti slušný občan, v soukromí zločinec. Už v roce 1882 vydal spolu s přítelem W. E. Henleyem hru Deacon Brodie (popř. nazvanou The Double Life), která ovšem nebyla úspěšná. Později se však k tomuto tématu vrátil, jak už víme, ve svém díle Podivuhodný případ dr. Jekylla a pana Hydea.
Podle jeho manželky Fanny však přímou inspirací k Jekyllu a Hydeovi nebyl Brodie, nýbrž tíživý sen, jenž se spisovateli zdál během krátkého odpoledního spánku. Fanny slyšela, jak křičí, a protože se domnívala, že je sužován nějakou strašnou noční můrou, probudila ho. Tím mu ovšem moc radosti neudělala. „Proč jsi mě probouzela? Zdál se mi skvělý strašidelný příběh!“ vyčetl jí prý. Rovněž se traduje, že jeho paní jakožto první kritik způsobila, že původní náčrt novely spálil, jelikož prý byl „příliš alegorický“.
Stevensonův nevlastní syn pak tvrdil, že spisovatel tuto mistrovskou novelu napsal za značného tvůrčího vypětí během tří až šesti týdnů koncem září či počátkem října 1885. Pro inspiraci prý bral i kokain.
Diákon Brodie, podobně jako pozdější doktor Jekyll s panem Hydem, zůstávají dodnes mocnou inspirací i výstižným symbolem dvojakosti, co se lidí i města týče. Za všechny jmenujme alespoň slavnou knihu The Prime of Miss Jean Brodie, nejvýraznější dílo moderní skotské spisovatelky Muriel Sparkové (1918-2006), jež zachycuje dvojí tvář učitelky z edinburské dívčí školy. V českém překladu tento román sice nevyšel, ale Česká televize v roce 2010 vysílala zdařilou filmovou adaptaci tohoto příběhu z roku 1968 s Maggie Smithovou v hlavní roli pod názvem Nejlepší léta slečny Brodieové.