CultureCat

Zdravím Vás, milí čtenáři, a vítám Vás na svém blogu.

Postupně zde naleznete nejen mé postřehy, myšlenky a cestovatelské zážitky, ale i některá má literární díla či jejich ukázky.

Na úvod bych možná mohla vysvětlit, proč jsem svou stránku pojmenovala CultureCat. Důvod je celkem prostý. První slovo "culture" jsem vybrala proto, že kultura je to, co mě zajímá a čeho se budou i mé příspěvky zde dotýkat. "Cat" pak není anglickým výrazem pro kočku, jak Vás snad mohlo napadnout, ale jedná se o zkratku jména Catherine.

Proč Catherine? Inu to je tak, už mnoho let trpím jistou formou averze k českým jménům a to především ke zdrobnělinám. Nemám ráda všechny ty Pepíky, Honzíky, Frantíky a Fanoušky, Jardy, Lumči... pánové snad prominou, a u žen Anči, Vendulky, Míši, Týnky apod. Jsem vážně zvědavá, jak jednou pojmenuji svoje dítě, protože když už se mi nějaké jméno opravdu líbí, nějaká podobná zdrobnělina mi ho dokáže úplně znechutit, jako příklad uvedu jméno Adam - opravdu pěkné klučičí jméno. Jenže pak si vybavím písničku Adámku náš a v mysli mi hned vytane obraz rozmazleného klučiny při těle s růžovými naducanými tvářičkami a div mi nenaskočí osipky. Adámek teda opravdu ne. Dlouhou dobu se mi třeba líbilo jméno Patrik, ale poté, co jsem v nováckém seriálu Gympl slyšela zdrobnělinu Paťas, jsem na tohle jméno alergická. Prozatím jsem tedy skončila u Erika a modlím se, aby někdo nevymyslel nějakou podobnou hrůzu, jak toto jméno zkomolit. A abych se nenavážela jen do mužských jmen, poznamenám, že se mi třeba hodně líbí jméno Elizabeth (ano, uvědomuji si, že to není české jméno, ale najdeme ho i v našem kalendáři), ale zdrobnělina Líza je přímo otřesná, zato anglickým Liz, Lizbeth, Beth se vůbec nebráním. Stejně tak mám docela ráda jméno Anna, ale Aničku bych použila jen u malé holčičky, Andulka se mi nelíbí a oslovení Anča mi připadá pejorativní a taky dost hrozné. Opět preferuji anglickou zdrobnělinu Annie.

Ano, je to tak, tíhnu k anglosaským jménům, především pak k těm začínajícím na C, jako jsou Catherine, Claire, Cara... Dokonce uvažuji, že si jednou, až si budu měnit doklady, takové jméno přidám jako druhé křestní jméno, jen jsem se ještě nerozhodla, zda mi víc sedne Catherine nebo Claire. Za tuhle mou orientaci zřejmě zčásti může moje matka, jelikož když jsem přestala číst knížky pro děti, sáhla jsem po těch jejích. Nutno poznamenat, že jsem nikdy nečetla dívčí romány pro náctileté slečny, ale z knih typu Martin v Ráji nebo Aranella, dcera piráta jsem rovnou přešla na Sedm démonů od Barbary Woodové a Plamen a květ od Kathleen E. Woodiwis. Nemyslete si, matka mi původně odmítala tyhle knihy půjčit, protože nechtěla, aby její desetiletá dcera četla ty erotické pasáže, ale já byla neústupná a knížky jsem otevírala, když byla v práci, takže jí nakonec nezbylo, než se s tím smířit a dovolit mi to. Byla jsem holt na svůj věk poměrně vyspělá. Navíc mě právě kniha Sedm démonů inspirovala k napsání prvního románu Devět kleteb, který se příběhem Barbary Woodové trochu inspiroval, ale to víte, v nějakých 11 letech prostě člověk nemůže perfektně znát staroegyptskou mytologii a průběh egyptologických prací. Všechny mé další knihy jsou už ale čistě mými vlastními fantaziemi.

Zájem o západní, především britskou a americkou literaturu, mi už zůstal, což se projevuje i na mé vlastní tvorbě. Mé příběhy se často odehrávají právě v těchto zemích a zčásti v tom hraje roli i má averze k českých jménům. Nemusíte se ale bát, zařekla jsem se, že se pokusím i o nějaké příběhy z našeho území.

Tak, teď už o mně víte docela dost a možná již trochu tušíte, jak budou mé příspěvky zde vypadat. Doufám, že jsem Vás hned na úvod neodradila a že se sem budete rádi vracet.

                                                      Vaše Petra Kamlachová